Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of legal argumentation and procedural violation claims.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaints filed by two individuals against lower court rulings ordering them to pay for property repairs. The complainants argued that the courts violated their right to a fair trial by failing to verify the existence of the claimants' rights or their standing, yet they submitted no specific constitutional legal arguments to support these claims. The court rejected the complaints because the lower courts provided transparent and lawful reasoning within the constitutional framework, and the complainants failed to meet the strict requirement of presenting concrete constitutional arguments under the relevant statute.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court of the Czech Republic may only intervene to protect constitutional rights when the complainant provides specific constitutional legal arguments demonstrating a violation of fundamental rights, as mere factual disputes or lack of argumentation do not constitute a valid ground for review.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 13. listopadu 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. I. P. a MUDr. V. P., zastoupených JUDr. Jaroslavem Krůškem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jaltská 7, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 15 Co 438/2005, a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. 5. 2005, č. j. 12 C 132/2004-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včasnou (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a řádnou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž jim byla ve sporu o podíl na opravách spoluvlastněné nemovitosti uložena povinnost k zaplacení. Stěžovatelé tvrdili, že vydáním těchto rozhodnutí bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Stěžovatelé v ústavní stížnosti postrádající ústavně právní argumentaci namítali, že soudy jim uložily povinnost k zaplacení, ačkoli u části nároku žalobci neprokázali existenci svého nároku (peníze zčásti nepatřily sdružení a zčásti byly v podílovém spoluvlastnictví všech členů, nikoli jen žalobců) a u zbytku částky žalobci neprokázali svou aktivní legitimaci (předmětné smlouvy uzavřel nonsubjekt). Soudy tak nevzaly v úvahu podstatné skutečnosti a neprošetřily dostatečně námitky stěžovatelů.
Z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. 5. 2005, č. j. 12 C 32/2004-106 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelům byla výroky I., II., III. a V., uložena povinnost zaplatit 69.601,41 Kč, 26.091,- Kč, 2.909,- Kč a 27.473,80 Kč vše s příslušenstvím. Jednalo se o částky spojené s opravou bytového domu spoluvlastněného stěžovateli. Proti výše uvedeným výrokům podali stěžovatelé odvolání, v němž argumentovali obdobně jako v ústavní stížnosti.
Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 15 Co 438/2005 Ústavní soud zjistil, že odvolání stěžovatelů bylo shledáno nedůvodným, a krajský soud proto odvoláním stěžovatelů napadené výroky rozsudku okresního soudu potvrdil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti neuvedli žádnou konkrétní ústavněprávní argumentaci a protože jak Okresní soud v Karlových Varech, tak Krajský soud v Plzni svá rozhodnutí řádně a transparentně odůvodnily (srov. str. 9-14 rozsudku okresního soudu a str. 3 rozsudku krajského soudu), a to způsobem nevybočujícím z ústavního rámce zákazu libovůle, Ústavní soud nedospěl k závěru, že obecné soudy v případě stěžovatelů porušily jejich právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelé podali ústavní stížnost poté (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), co bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2007, č. j. 33 Odo 189/2006-154, odmítnuto jejich dovolání napadající v záhlaví uvedené rozsudky, jako nepřípustné.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelů, jak tvrdili v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ČR ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. listopadu 2007
Ivana Janů
předsedkyně senátu