Constitutional court suspends constitutional complaint regarding litigation costs due to pending administrative court review of VAT law provisions.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court suspended the constitutional complaint filed by a bankruptcy administrator against a regional court's decision denying litigation costs. The court acknowledged the applicant's claim that the lower court misapplied the costs statute but noted a pending cassation appeal by a co-plaintiff challenging specific VAT tax laws. Consequently, the court decided to halt proceedings until the administrative court resolves the underlying legal conflict to avoid creating procedural complications for lower courts.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 63 of the Act on the Constitutional Court; § 109(2)(c) of the Civil Procedure Code: The Constitutional Court suspends a constitutional complaint when the outcome depends on a pending cassation appeal or legislative review that could alter the legal basis of the lower court's decision.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jana Vanke, správce konkursní podstaty úpadce Stavebního podniku Teplice, akciové společnosti v likvidaci, zastoupeného Mgr. Ivou Dvořákovou, advokátkou, se sídlem Baarova 1594/1, Teplice, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. března 2007, sp. zn. 15 Ca 284/2006, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu v Teplicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Řízení se přerušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 30. března 2007 se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. března 2007, sp. zn. 15 Ca 284/2006, kterým bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Tvrdí, že tím byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze shodných tvrzení účastníků řízení a z předložené kopie napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Teplicích rozhodl o převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty, vykázanému k 16. říjnu 2006 (tj. po 12. listopadu 1998, kdy byl na majetek úpadce prohlášen konkurs), na úhradu nedoplatku silniční daně vykázanému u téhož správce daně k témuž dni. Následně správce daně zamítl reklamaci stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí. Ke správní žalobě byla obě rozhodnutí správce daně zrušena. Ve vztahu k náhradě nákladů soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s odůvodněním, že stěžovatel byl sice procesně úspěšný, avšak jedná se o správce konkursní podstaty, který je sám advokátem, a proto nebylo nezbytné, aby se nechal v projednávané věci zastupovat dalším advokátem.
Stěžovatel uvádí, že byl aplikován ve skutečnosti § 60 odst. 7 s. ř. s. a nikoliv § 60 odst. 1 s. ř. s., jak bylo v rozhodnutí uvedeno. I materiálně však považuje rozhodnutí za svévolné a poukazuje na rozhodnutí téhož soudu ve věci sp. zn. 10 Co 610/2001 (in systém Aspi), kterým byly přiznány žalobci - advokátovi - jako náklady řízení odměna za zastoupení v řízení jiným advokátem. Dále poukazuje na to, že právní pomoc advokátkou byla v daném případě poskytována na základě mandátní smlouvy, schválené věřitelským výborem, jehož členem je i vedlejší účastník řízení. Vytýká soudu, že nepřiznání nákladů řízení bylo použito v rozporu se zásadou výjimečnosti takového postupu a zasáhlo tak do jeho práva na právní pomoc v řízení před soudem. Poukazuje i na kritéria odůvodnění rozhodnutí o důvodech zvláštního zřetele vyvozená např. v nálezu
sp. zn. III. ÚS 727/2000
(in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 22. N. 75. str. 145) a rozvádí, že možnost nepřiznat náhradu nákladů řízení má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, v opačném případě se jedná o projev libovůle. Soud se však nijak nezabýval existencí podmínek pro nepřiznání náhrady nákladů řízení a nelze přehlédnout, že řízení bylo nepřípustnou kompenzací veřejnoprávních pohledávek ze strany vedlejšího účastníka řízení, ačkoliv byla protizákonnost takového postupu vedlejšímu účastníkovi řízení známa. Považuje za zarážející, že soud v důsledku legitimní obrany stěžovatele chrání správce daně před předvídatelnými následky.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti zopakoval odůvodnění svého rozhodnutí. Dále uvedl, že se podle jeho názoru nejednalo o věc složitou, neboť ohledně projednávané problematiky existuje rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 648/04
(in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 38. N. 145. str. 135) a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 37/2006 (in http://www.nssoud.cz/ navštíveno 27. září 2007) a žaloba byla sepsána o třech stručných bodech včetně petitu. Obdobné žaloby přitom stěžovatel shodně zastoupen podal i v dalších případech. Důvodem pro zastupování správce konkursní podstaty - advokáta - dalším advokátem podle něj nemůže být to, že Finanční úřad v Teplicích soustavně porušuje zákon prováděním nepřípustných zápočtů. Poukázal dále na to, že Finanční úřad v Teplicích v této věci podal kasační stížnost, jejíž vyřízení by však s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v dané problematice nemělo trvat delší dobu.
Finanční úřad v Teplicích uvedl, že proti rozsudku napadenému ústavní stížností podal kasační stížnost. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta s ohledem na to, že před jejím podáním nebyly ještě vyčerpány veškeré prostředky k ochraně práv stěžovatele, byť nebyly podány stěžovatelem samým, nýbrž druhou stranou sporu.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou vedlejšího účastníka řízení, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva, které mu zákon poskytuje. V této souvislosti Ústavní soud vyšel z § 104 odst. 2 soudního řádu správního, podle kterého je nepřípustná mimo jiné kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení. Nelze tedy souhlasit s názorem vedlejšího účastníka řízení, že stěžovatel nevyčerpal před podáním ústavní stížnosti všechny zákonné prostředky k ochraně práva, neboť návrh směřuje výlučně proti výroku o náhradě nákladů řízení, a v této věci administrativní soudní proces žádný prostředek k ochraně práva nezná. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná a nikoliv zjevně neopodstatněná.
Vedle toho se však ústavní soud musel vypořádat se skutečností, že vedlejší účastník řízení podal kasační stížnost proti meritu věci. V této souvislosti Ústavní soud zjistil, že řízení o kasační stížnosti je vedeno pod sp. zn. 9 Afs 100/2007, a bylo usnesením ze dne 16. července 2007 přerušeno s ohledem na to, že byl v právně obdobné věci vedené pod sp. zn. 5 Afs 85/2004 podán Nejvyšším správním soudem návrh na zrušení § 37a zákona č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 105 zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který je v současnosti veden pod
sp. zn. Pl. ÚS 12/06
.
Bez ohledu na to, jak bude rozhodnuto o kasační stížnosti vedlejšího účastníka řízení, natož o návrhu Nejvyššího správního soudu na zrušení předmětných zákonných ustanovení je zřejmé, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bude vydáno na základě poněkud jiné právní situace. Jde o to, že ustanovení § 105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, není totožné s ustanovením § 37a odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Zatímco judikatura, o níž se zmiňuje stěžovatel a Krajský soud v Ústí nad Labem, se vztahuje k právní úpravě v době účinnosti zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, proběhl předmětný daňový případ až za účinnosti zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
V souladu s principem sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů nemůže Ústavní soud rozhodnout o podané stížnosti do doby, než bude rozhodnuto o kasační stížnosti vedlejšího účastníka řízení. V opačném případě by totiž rozhodnutí Ústavního soudu mohlo za určitých okolností způsobit pro další postup obecných soudů jen těžko řešitelnou procesní situaci. Nelze přitom předpokládat, že by o kasační stížnosti vedlejšího účastníka řízení mohlo být rozhodnuto v krátké době.
Proto Ústavní soud v souladu s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu řízení o ústavní stížnosti přerušil do doby skončení řízení o kasační stížnosti, vedené Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 9 Afs 100/2007.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu