Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 2428/07 ECLI:CZ:US:2007:3.US.2428.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses taxpayer's appeal claiming violation of fair trial rights and double taxation rules. The court rejects the claim as the lower courts adequately addressed the arguments. The taxpayer failed to exhaust all legal remedies before seeking constitutional review. The court found no violation of fundamental rights or constitutional guarantees. The decision emphasizes that the Constitutional Court is not a third instance for re-evaluating evidence. The taxpayer's arguments regarding double taxation were raised too late in the proceedings. The court ruled that the administrative and tax courts properly evaluated the case. The decision upholds the principle of legal finality and exhaustion of remedies. The taxpayer must seek relief through other legal channels if available. The court concludes that the constitutional complaint was unfounded and inadmissible.

Numero d'incarto III.ÚS 2428/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the taxpayer ZYB-HOLZ s. r. o. against administrative court rulings regarding tax assessments and lease agreements. The taxpayer argued that the courts violated fundamental rights and failed to address double taxation issues, but the court found these arguments were not exhausted through proper legal channels. The court determined that the lower courts had sufficiently reasoned their decisions and that the taxpayer's claims did not constitute a violation of constitutionally guaranteed rights or freedoms.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court of the Czech Republic does not act as a third instance to re-evaluate evidence or general legality of lower court decisions, and constitutional complaints are inadmissible if the applicant has not exhausted all available legal remedies.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint exhaustion of remedies double taxation fair trial rights administrative court legal finality tax assessment

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
§ 12 zák. č. 150/2002 Sb.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti obchodní společnosti ZYB-HOLZ s. r. o. se sídlem v Prachaticích, Velké náměstí 10, zastoupené JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 73/2005, 10 Ca 83/2005, 10 Ca 84/2005 a 10 Ca 94/2005 ze dne 9. 9. 2005 a proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 152/2005 ze dne 25. 6. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí správních soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení základních práv zaručovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že správní žalobou ze dne 10. 5. 2005 se domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, které negativně rozhodlo o jeho odvolání do rozhodnutí Finančního úřadu ve Vodňanech č. j. 12256/04/107970/3555 ze dne 28. 6. 2004 - dodatečný platební výměr daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2000 ve výši 510.671,- Kč, do rozhodnutí č. j. 12257/04/107970/3555 ze dne 28. 6. 2004 - dodatečný platební výměr daně z přidané hodnoty ze zdaňovacího období 4. čtvrtletí roku 2001 ve výši 566.128,-Kč, do rozhodnutí č. j. 12258/04/107970/3555 ze dne 28. 6. 2004 - dodatečný platební výměr daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2002 ve výši 500.244,- Kč, do rozhodnutí č. j. 10474/04/107970/3555 ze dne 19. 5. 2004 o zrušení daňové ztráty z příjmů právnických osob ve výši 1.271.728,- Kč a dodatečný platební výměr daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2000 ve výši 970.920,-Kč, do rozhodnutí č. j. 10475/04/107970/3555 ze dne 19. 5. 2004 o zrušení daňové ztráty z příjmů právnických osob ve výši 1.138.271,- Kč a dodatečný platební výměr daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2001 ve výši 444.850,- Kč a do rozhodnutí č. j. 10476/04/107970/3555 ze dne 19. 5. 2004 - zrušení daňové ztráty z příjmů právnických osob ve výši 1.411.838,- Kč a dodatečný platební výměr daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002 ve výši 267.220,- Kč. Krajský soud v Českých Budějovicích správní žalobu stěžovatele zamítl a stejně tak i Nejvyšší správní soud zamítl jeho kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu.

V důvodech stížnosti dále stěžovatel uvádí, že mezi ním a jeho dceřinými společnostmi Bavorovská pila s. r. o. a MB Truhlářství s. r. o. došlo k uzavření nájemních smluv na nebytové prostory, jakož i k uzavření nájemních a podnájemních smluv na stroje a zařízení, přičemž ve smlouvách byla určena cena za poskytovaná plnění. V průběhu existence a trvání smluv však bylo dodatečně zjištěno, že stanovené ceny nájemného a podnájemného jsou pro Bavorovskou pilu a MB Truhlářství příliš vysoké. Jednalo se podnikatelské subjekty začínající, které v tu dobu byly zatíženy zvýšenými výdaji a náklady na rozjezd podnikatelské činnosti, jejich podnikatelský plán a totální prognóza zisku však zajišťoval do budoucna dosažení vyšších příjmů, resp. vyššího zisku. Došlo proto dodatečně k prominutí nájemného a podnájemného na období prvých dvou let, přičemž posléze mělo dojít na základě ujednání mezi všemi zúčastněnými k navýšení nájemného tak, aby po celou dobu trvání vztahu byly úhrady za nájem a podnájem skutečně zaplaceny v původně sjednané výši. Správce daně však tuto skutečnost ve svých rozhodnutích nezohlednil, argumentaci stěžovatele nepřipustil, vycházel z již neplatných písemných smluv o nájmu a podnájmu, určil daň a základ podle pomůcek a nepřihlédl k výhodám, které daňovému subjektu svědčí podle § 46 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb. Obdobě též správní soudy ve svých rozhodnutích odmítly argumentaci stěžovatele ohledně aplikace směrnice OECD ve světle pokynu Ministerstva financí D-258 a stejně tak zcela odmítly argumentaci ohledně možnosti prominutí nájemného na dobu prvých dvou let, přestože, jak stěžovatel dále dovozuje, i mezi cizími subjekty je vcelku běžné, že dochází k "odpuštění" povinnosti platit nájemné po dobu prvých dvou let nájmu a jedná se tak o obchodní zvyklost mezi všemi subjekty, nikoliv jen mezi subjekty personálně a ekonomicky propojenými.

Stěžovatel poukazuje na to, že správce daně aplikoval § 23 odst. 7 zák. č. 586/1992 Sb., tedy určil metodu stanovení rozdílu ceny sjednané mezi spojenými osobami, přičemž podle pokynu Ministerstva financí D-258 je v takovém případě povinen postupovat dle směrnice OECD a pokud tak správce daně nepostupoval, porušil jednak uvedený pokyn a označené ustanovení, jednak čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy. Uvádí dále, že v rámci finanční kontroly správce daně nebyla zohledněna skutečnost, že smlouvy byla změněny na základě shodného a oboustranného ujednání všech zúčastněných subjektů o prominutí placení sjednaných plateb za využívané služby. V tomto ohledu správce daně zcela nelogicky a slepě aplikoval ujednání smluv, aniž si uvědomil, že smlouva je již neplatná a neúčinná ohledně sjednaných plateb. Stěžovatel je tak přesvědčen o tom, že uvedenými rozhodnutími byla porušena shora označená základní práva, neboť správní soudy nepřihlédly k jeho argumentům ohledně aplikace směrnice OECD o převodních cenách pro nadnárodní podniky a daňové správy a směrnice OECD o převodních cenách o zapojení obchodního společenství do tohoto procesu včetně pokynu Ministerstva financí D-258. Dále byla porušena zásada rovného postavení všech daňových poplatníků v daňovém řízení ve smyslu ust. § 1 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb. a ve smyslu ust. § 2 odst. 2 cit. zák., neboť soud nezdůvodnil proč nemá stěžovatel možnost vybrat si metodu určení převodních cen, která bude pro něj vždy výhodnější. Správce daně používá v případě podnájmu strojů a zařízení princip tržního odstupu, zatímco v případě daně z příjmů používá kalkulační metodu, čili byla zvolena vždy metoda, která byla pro stěžovatele co nejvíce nevýhodná. Z těchto i dalších v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že popsaným jednáním a jeho následkem byla porušena shora označená základní práva a napadená rozhodnutí byla zrušena.

Z obsahu k ústavní stížnosti a připojených příloh - ústavní stížností napadených rozhodnutí - je patrno, že stěžovatelem popsaný procesní vývoj v dané věci odpovídá skutečnosti. Je z nich dále patrno, že rozhodnutí krajského soudu shora označená jsou řádně zdůvodněna. Obsahují podrobná zjištění učiněná z příslušných stěžovatelem uzavřených smluv a z dalších důkazů, jakož i právní závěry soudu na ně navazující, zdůrazňující úplatnost předmětných právních vztahů a opírající se o v jednotlivých případech aplikovaná ustanovení, týkající se předmětu daně z přidané hodnoty [§ 7 odst. 1, § 7 odst. 2 písm. a), § 2 odst. 2 písm. b), § 14 odst. 3 zák. č. 588/1992 Sb.], předmětu daně z příjmu [§ 18 odst. 1, § 22 odst. 1 písm.

e) a g) bod 5 zák. č. 586/1992 Sb.], a obsahující také zdůvodnění oprávněnosti postupu správce daně v dané věci. Z napadených rozhodnutí krajského soudu také vyplývá, že námitky, jimiž stěžovatel zdůvodňuje v ústavní stížnosti porušení svých základních práv, v zásadě uplatňoval již průběhu předchozího řízení. Na námitky stěžovatelem takto vznášené (a v podstatě opakované v ústavní stížnosti) reagoval již krajský soud a zejména však Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí o zamítnutí kasační stížnosti.

Posledně jmenovaný soud se ve svém rozhodnutí nejprve zabýval otázkou aplikace směrnice OECD o převodních cenách pro nadnárodní podniky a daňové správy a směrnice OECD o převodních cenách o zapojení obchodního společenství do tohoto procesu včetně pokynu Ministerstva financí D-258, k níž uvedl, že stěžovatel tuto námitku uvedl pouze v obecné rovině, rekapituloval pouze svůj postoj, který v řízení prezentoval, aniž argumentoval např. tím, proč by měl být případně považován za nadnárodní podnik či v čem se správním orgánem použité ocenění odlišuje od cen stanovených na základě tržního odstupu, případně argumentovat k právní závaznosti uvedené směrnice apod., což však neučinil.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud konstatoval, že zmíněné směrnice mají pouze charakter doporučení vlád nadnárodním společnostem a nejde tedy o právní předpis. K námitce vztahující se k aplikaci § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů poukázal na to, že stěžovatel nezpochybnil, že nájemné je v souladu s § 18 odst. 1 a § 22 odst. 1 písm.

e) a g) bod 5 cit. zák. předmětem této daně a nezpochybňuje ani závěr soudu o tom, že smluvní strany byly osobami personálně a ekonomicky propojenými, ani pojmový znak úplatnosti u nájemních a podnájemních smluv. Nevyvrací tak právní závěry soudu a správce daně, jež byly základem pro aplikaci ust. § 23 odst. 7 cit. zák. Zdůraznil, že pojmovými znaky stěžovatelem uzavřených smluv je právě zmíněná úplatnost, a proto polemika o tom, zda by "cizí" subjekt byl ochoten uzavřít smlouvu za stejných podmínek, včetně argumentace ekonomickými aspekty, je nepřípadná.

Hypotetické okolnosti (vztahující se nadto ke třetím osobám), nemající žádnou přímou souvislost s důvody, o které krajský soud své rozhodnutí opřel, nemohly tak podle Nejvyššího správního soudu vést k závěru o důvodnosti kasační stížnosti. Námitku týkající se nutnosti přihlédnout k nákladům stěžovatele s dalším pronájmem prostor, strojů a zařízení považoval jmenovaný soud za nepřípustnou (§ 104 odst. 4 s. ř. s.), neboť stěžovatel ji v řízení před krajským soudem neuplatnil.

Ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dává v podstatě najevo nesouhlas s postupem správních soudů v dané věci, se zhodnocením provedeného dokazování a následným právním posouzením věci, přičemž však opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Na námitky stěžovatele bylo dostatečně reagováno již v řízení před správními soudy, na jejichž rozhodnutí tak lze odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.

Jak shora naznačeno, již krajský soud věci stěžovatele věnoval náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Dostatečně objasnil, na základě kterých důkazů, jejich zhodnocení a na ně navazujícího právního posouzení, s nímž se v zásadě ztotožnil i soud kasační - který je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, jenž zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování (§ 12 zák. č. 150/2002 Sb.) - akcentující pojmový znak úplatnosti u nájemních a podnájemních smluv, žalobě stěžovatele nevyhověl. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za přesvědčivé, věcí stěžovatele se podrobně zabývající, dostatečně objasňující učiněné závěry a nevykazující tak prvky libovůle. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 84/94

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl. K námitce stěžovatele vztahující se k tvrzenému porušení pravidel zamezujících dvojímu zdanění pak třeba uvést, že s ní přichází stěžovatel teprve v řízení o ústavní stížnosti a v poměru k ní tak jde o nevyčerpání všech prostředků ochrany práva ve smyslu ust. § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a pokud stěžovatel tvrdí, že důkaz prokazující dvojí zdanění nebyl dříve k dispozici, pak tato okolnost by za splnění dalších zákonných podmínek mohla být důvodem obnovy řízení.

Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2007

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu