Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded due to procedural time limits and lack of legal merit.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicants' constitutional complaint without a hearing, finding it clearly unfounded. The applicants argued that the Supreme Court improperly rejected their appeal without addressing factual errors and evidence issues, claiming violations of fundamental rights. The Court ruled that the appeal was procedurally inadmissible because the Supreme Court correctly classified it as lacking legal merit, and the subsequent request for annulment was filed after the statutory deadline.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; Constitutional complaints are inadmissible if the underlying appeal was rejected as procedurally inadmissible due to lack of legal merit, and the complaint is filed after the statutory time limit.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelů 1) F. Š. a 2) J. K.-P., zastoupených JUDr. Jaroslavou Heřmanovou, advokátkou se sídlem Olomoucká 2, 746 01 Opava, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2007 č. j. 21 Cdo 2697/2006-100, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2006 č. j. 16 Co 354/2005-73, rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 13. dubna 2005 č. j. 13 C 220/2004-36 [navrhovatel (1)] a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 13. dubna 2005 č. j. 13 C 221/2004-37 [navrhovatelka (2)], takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 10 odst. 1, čl. 15 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dle odůvodnění návrhu mělo se tak stát ze strany Nejvyššího soudu tím, že "jejich dovolání zcela formálně odmítl a důvody dovolání se nezabýval". Jeho usnesení předcházejícím rozsudkům, resp. soudu nalézacímu a odvolacímu, potom stěžovatelé blíže rozvedenými námitkami vytkli nesprávné zjištění skutkového stavu, a to jednak pro nesprávné hodnocení provedených důkazů, jakož i pro neprovedení důkazů jimi navržených. Z těchto důvodů se posléze domáhali, aby Ústavní soud předmětná rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, tento odmítl dovolání stěžovatelů z důvodu, že námitky nesprávného hodnocení důkazů a neúplnosti dokazování jsou způsobilé naplnit dovolací důvod zakotvený v § 241a odst. 2 písm. a), event. odst. 3 o. s. ř. Naproti tomu nemají svou relevanci ve vztahu k úvahám o přípustnosti dovolání (podmíněně) plynoucího z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. potud, že v jeho intencích je Nejvyšší soud omezen toliko na zkoumání otázek právních, a to zásadního významu [procesní vývoj předmětné věci přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. a), písm. b) o. s. ř. nesvědčil]. Z uvedeného se podává, že dovolání ve věci navrhovatelů evidentně nebylo na základě jejich skutkových námitek z pohledu případného posouzení otázky zásadního právního významu možno (věcně) posoudit jako (ne)přípustné (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), resp. tuto možnost svým dispozičním úkonem stěžovatelé ani nezaložili, neboť rámec takto zákonem předpokládané (případné) přípustnosti dovolání je determinován posouzením toliko výtek (otázek) právních [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.].
V uvedeném rozsahu bylo nutno v důsledku obsahu citovaných kogentních ustanovení jednoduchého práva hodnotit návrh stěžovatelů jako zjevně neopodstatněný, když je zřejmé, že povahou námitek obsažených v jimi podaném mimořádném opravném prostředku (dovolání) nemohli posouzení otázky zásadního právního významu vůbec otevřít.
Ohledně rozsahu petitu požadujícího zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2006 č. j. 16 Co 354/2005-73, rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 13. dubna 2005 č. j. 13 C 220/2004-36 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 13. dubna 2005 č. j. 13 C 221/2004-37, se potom promítá popsaná procesní situace následně v tom, že pro aplikaci výjimky uvedené v § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nejsou splněny náležité předpoklady; když k odmítnutí stěžovateli podaného dovolání nedošlo v důsledku kvalifikace tohoto odmítnutí jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhodoval, které citované ustanovení předjímá. Z toho posléze plyne, že v této části byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené [§ 72 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Na základě uvedených důvodů bylo proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu