Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 2343/07 ECLI:CZ:US:2007:4.US.2343.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding unfair trial and right to legal counsel in fraud case.

Numero d'incarto IV.ÚS 2343/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against lower court rulings in a fraud case. The applicant argued that the courts failed to properly evaluate evidence and violated his rights to a fair trial and legal counsel. The court rejected these claims, noting that the lower courts had already thoroughly addressed the applicant's arguments and that the evidence chain supported the conviction.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu § 43 odst. 2 písm. a); Ústava ČR čl. 36, 38, 39, 90; Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod čl. 6, 8; Ústavní stížnost se odmítá, pokud se jedná o návrh zjevně neopodstatněný a obecné soudy již vypořádaly námitky stěžovatele.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal fair trial rights fraud conviction free evaluation of evidence unjustified appeal

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Listina základních práv a svobod čl. 36
Listina základních práv a svobod čl. 38
Listina základních práv a svobod čl. 39
Listina základních práv a svobod čl. 8 odst. 2
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod čl. 6
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod čl. 8 odst. 2
Trestní řád § 2 odst. 5
Ústava ČR čl. 90
Zákon o Ústavním soudu § 43 odst. 2 písm. a)

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. L., právně zastoupeného JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 3, Písecká 2265/12, adresa pro doručování Praha 1, Masarykovo nábřeží 14, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. března 2007, sp. zn. 6 Tdo 225/2007, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2006, sp. zn. 5 To 39/2006, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. října 2005, sp. zn. 4 T 109/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, práva na rozhodování o trestu jen na základě zákona podle čl. 39 Listiny, a práva nebýt stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon podle čl. 8 odst. 2 Listiny.

Shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. a) a b) trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odloženému na zkušební dobu čtyř let, dále mu byla stanovena povinnost podle svých sil během zkušební doby nahradit poškozenému škodu a nakonec byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu čtyř let. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem tak, že zrušil pouze výrok o trestu a stěžovatele nově odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odloženému na zkušební dobu čtyř let. O mimořádném opravném prostředku rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením tak, že dovolání odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle a sofistikovaně popisoval okolnosti, pro které byl on a jeho dva společníci shledáni vinnými a odsouzeni pro trestný čin podvodu. Uvedl, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na nesprávném pochopení skutku, který byl jen obchodní transakcí a adekvátní provizí za zprostředkování. Konstatoval, že poté, co soud prvého stupně dvakrát zprostil obžalované obvinění, a věc byla přikázána senátu v jiném složení, proběhlo řízení, v němž byl odsouzen pro jednání, které není trestným činem podvodu. Uvedl, že soudy se nevypořádaly s absencí poškozeného, resp. s odmítnutím vzniku škody tvrzeným poškozeným. Napadená rozhodnutí byla následně založena na nedostatečných skutkových zjištěních, přičemž existoval i rozpor mezi tímto skutkovým zjištěním a právním hodnocením věci. Zcela pak absentovaly, podle tvrzení stěžovatele, znaky skutkové podstaty spáchaného trestného činu.

Ve skutečnosti, že po vynesení druhého zprošťujícího rozsudku byla věc vrácena k novému projednání v jiném složení senátu, pak stěžovatel shledal zkrácení v právu na zákonného soudce.

S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, neboť obecné soudy při posuzování jeho věci pochybily.

Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 109/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

Především Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel byl obžalován a odsouzen společně s dalšími dvěma osobami. Všichni využili opravných procesních prostředků a následně každý z nich podal i samostatnou ústavní stížnost. Mimo věci stěžovatele tak u Ústavního soudu doposud probíhá řízení o ústavní stížnosti MUDr. L. Ž. pod

sp. zn. III. ÚS 1828/07

a Ing. D. M. pod

sp. zn. II. ÚS 1833/07

.

Ústavní soud z předloženého spisu zjistil, že prvním rozsudkem ze dne 2. března 2004, č.j. 4 T 109/2003-166, byli obžalovaní zproštěni obžaloby. O odvolání státního zástupce rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 2004, č.j. 5 To 255/2004-183, tak, že věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání. Novým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. března 2005,č.j. 4 T 109/203-603, byli obžalovaní znovu zproštěni obžaloby a státní zástupce se opět odvolal. Rovněž v tomto případě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. srpna 2005, č.j. 5 To 291/2005-619, věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání, přičemž přikázal projednání věci podle ustanovení § 262 trestního řádu v jiném senátu. Následně vydal Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudek, který stěžovatel, i další obžalovaní, napadli odvoláním. Odvolací soud změnil pouze výrok o trestu, který, zejména ve vztahu ke stěžovateli, zmírnil. Dovolání pak podali rovněž všichni odsouzení a Nejvyšší soud ČR rozhodl napadeným usnesením.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 vyplynulo, že stěžovatel již ve stížnosti proti zahájení trestního stíhání uplatnil námitky, které mají shodný základ s námitkami později užitými. Tyto námitky, rozšířené o námitky proti procesním pochybením soudu prvého stupně, i soudu odvolacího, který dříve věc přikázal jinému senátu, pak stěžovatel použil i v odvolání a přesto, že se s nimi odvolací soud vypořádal, obdobnou argumentaci stěžovatel užil i v mimořádném opravném prostředku. V ústavní stížnosti pak stěžovatel tyto své námitky popsal komplexněji s ohledem na charakter řízení před Ústavním soudem.

Jedná se však o tvrzení již dříve uplatněná, s nimiž se zejména Městský soud v Praze vypořádal způsobem, kterému nelze nic vytknout. Obsáhle a podrobně popsal, s přiměřeným odkazem na rozhodnutí soudu nalézacího, v čem spočívá trestnost jednání obžalovaných a zda a jak byly naplněny procesní náležitosti soudního řízení.

Jednání, pro které byli stěžovatel a další dva spoluobžalovaní shledáni vinnými z trestného činu podvodu, v podstatě spočívalo na dvou finančních transakcích. Shodnost znaků a okolností, za nichž byly obě transakce provedeny, označují odsouzení za náhodný jev provázející dva nezávislé a samostatné transfery peněz.

Spletitost a provázanost zainteresovaných subjektů, jakož i osob, které jednající účastníky spojují navzájem, však vedly obecné soudy ke zcela jinému závěru, a sice o provázanosti obou transakcí. Ve světle tohoto přístupu získala dosud nejasná konání logické vysvětlení, které zpětně utvrdilo soudy o správnosti jejich postupu, neboť tak byl vytvořen ucelený řetězec příčin, jednání a následků, který ve svém souhrnu naplnil znaky trestného činu.

Tvrzené zkrácení stěžovatele v právu na soudní ochranu a na spravedlivý proces Ústavní soud neshledal. Obecné soudy se vypořádaly s námitkami stěžovatele, uvedly, v čem shledaly naplnění všech znaků trestného činu a co je vedlo k posuzování věci způsobem, s nímž stěžovatel vyjádřil nesouhlas. Jejich závěry svědčí o naplnění požadavku na zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném k rozhodnutí soudu (§ 2 odst. 5 trestního řádu).

Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Obecné soudy ve svém rozhodnutí uvedly, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a na základě jakých úvah. Není proto v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit. Zejména Městský soud v Praze přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o správnosti rozhodnutí o vině stěžovatele. Nejvyšší soud ČR o dovolání rozhodl v zákonných mezích, když opravný prostředek odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2007

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu