Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 519/07 ECLI:CZ:US:2007:4.US.519.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding social impairment compensation proportionality in personal injury case.

Numero d'incarto IV.ÚS 519/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a plaintiff against lower court rulings on personal injury compensation. The plaintiff argued that the courts incorrectly reduced social impairment compensation from ten to six times the base rate, violating his right to proportional compensation for kidney damage. The court rejected this claim, finding the reduced amount objectively reasonable and proportional to the injury, thus upholding the lower courts' independent judicial reasoning.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint if it finds no unauthorised interference with constitutionally guaranteed rights, specifically when the awarded compensation for social impairment is based on objective reasons and respects the principle of proportionality.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal social impairment compensation proportionality principle personal injury damages judicial independence kidney damage assessment Czech constitutional law

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 of the Act on the Constitutional Court
Article 6(1) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 10(1) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 31 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 36(1) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Order No. 440/2001 Coll. on Compensation for Pain and Social Impairment

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
Decision of the Constitutional Court of 29 September 2005, No. III. ÚS 350/03

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele M. G., zastoupeného JUDr. Emanuelem Mašínem, advokátem se sídlem v Praze, Pavla Švandy ze Semčic 12, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2005, č.j. 20 Co 201/2005-42, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 12. 2006, č.j. 25 Cdo 3147/2005-55, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 27. 2. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v právní věci stěžovatele v postavení žalobce proti obchodní společnosti Česká pojišťovna, a.s., v postavení žalované, o náhradu škody na zdraví ve výši 30.280.750 Kč, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 1. 3. 2005, č.j. 12 C 191/2003-22, ve výroku I. potvrdil odvoláním napadený rozsudek obvodního soudu v jeho vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 10.298.100 Kč, ve výroku II. změnil odvoláním napadený rozsudek obvodního soudu v jeho vyhovujícím výroku o věci samé tak, že ohledně částky 8.510.100 Kč se žaloba zamítá, ve výroku III. stanovil povinnost žalované zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 490.390 Kč, ve výroku IV. určil žalované zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 594.516 Kč. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") následně svým rozsudkem ze dne 20. 12. 2006 zamítl dovolání stěžovatele a upravil právo účastníků na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatel se domníval, že obecné soudy vydáním napadaných rozhodnutí zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, práva na život, práva na lidskou důstojnost, práva na ochranu zdraví a práva na soudní ochranu, jež jsou zakotvena v čl. 6 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 31, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ve své ústavní stížnosti vyjádřil stěžovatel nesouhlas s právním posouzením jeho věci ze strany odvolacího a dovolacího soudu. Tyto tak dle stanoviska stěžovatele nesprávně vyložily ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 440/2001 Sb."), neboť původní zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění stěžovatele ve výši desetinásobku základního ohodnocení, jak o tomto rozhodl obvodní soud v rozsudku ze dne 1. 3. 2005, snížily na zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění stěžovatele ve výši šestinásobku základního ohodnocení. Důsledkem napadaných rozhodnutí obecných soudů je tak stěžovateli přisouzená částka z hlediska současných cenových relací neproporcionální k jemu způsobeným následkům na zdraví. V souzené záležitosti tak bylo, a to s ohledem na mimořádnost poškození zdraví stěžovatele, který je natrvalo vyřazen ze všech sfér života, bezpochyby na místě tomuto přiřknout zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění stěžovatele ve výši desetinásobku základního ohodnocení, pokud takto městský a Nejvyšší soud ČR neučinily, dopustily se vadné interpretace ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., potažmo pak zásahu do základních práv stěžovatele, jež byla specifikována v předchozím. Stěžovatel do své ústavní stížnosti dále obsáhl poznámku zpochybňující správnost názoru vysloveného městským soudem v jeho rozsudku ze dne 28. 7. 2005, dle něhož je třeba vzít v úvahu samotnou základní výši náhrady vycházející z vysokého bodového ohodnocení, resp. své úvahy stran morálnosti zisku, který pojišťovny realizují z jimi poskytovaných produktů pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla.

Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 12 C 191/2003. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k výhradám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.

II. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska namítaných porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti předkládá tvrzení, že městský soud a Nejvyšší soud ČR nesprávně právně posoudily jeho záležitost, nelze než označit toto jednání stěžovatele jako pouhou polemiku se závěry uvedených soudů ohledně naplnění předpokladů pro částečné zamítnutí návrhu stěžovatele. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Skutečnost, že obecný soud vyložil podzákonná ustanovení určitým způsobem, resp. vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí výhradně za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. V přezkoumávaném případě však nebyl takovýto zásah do práv stěžovatele shledán.

Městský soud při rozhodování právní věci stěžovatele naznal, že za přiměřené závažnému zdravotnímu poškození stěžovatele, a to při uvážení stávajících ekonomických relací i s přihlédnutím ke stoupající inflaci, lze považovat náhradu ztížení společenského uplatnění stěžovatele ve výši odpovídající celkem sedminásobku základní náhrady, tj. její zvýšení o šestinásobek, přičemž své úvahy v tomto směru městský soud v odůvodnění rozsudku ze dne 28. 7. 2005 dostatečně rozvedl (č.l. 44). Ke stěžovatelem podanému dovolání prověřil Nejvyšší soud ČR namítané nesprávné právní posouzení věci městským soudem, dospěl však k závěru, že napadané rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska výhrad uplatněných v dovolání správné (č.l. 56). Městský soud a Nejvyšší soud ČR svá rozhodnutí odůvodnily v souladu se zákonnými požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí (č.l. 42-45, č.l. 55-56), Nejvyšší soud ČR se ve svém rozhodnutí vypořádal s námitkami stěžovatele z jeho dovolání (č.l. 56).

Na takovémto postupu odvolacího a dovolacího soudu neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního, neboť v posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nelze napadaným rozhodnutím v rovině ústavněprávní ničeho vytknout. Při jejich vydávání se městský soud a Nejvyšší soud ČR pohybovaly v ústavněprávním rámci a jejich rozhodnutí postrádají prvek libovůle či dokonce svévole. Ústavní soud skutečně není orgánem, jenž by měl jako další pravidelná odvolací instance přezkoumávat výroky napadaných rozhodnutí obecných soudů a při tomto nahrazovat interpretaci obecného soudu svou vlastní interpretací podústavního práva a svým vlastním hodnocením v tom směru, o jaký násobek by měla být v konkrétním zvlášť výjimečném případě hodném mimořádného zřetele ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. přiměřeně zvýšena základní výše odškodnění ztížení společenského uplatnění. Ústavní soud ostatně již ve svém nálezu ze dne 29. 9. 2005,

sp. zn. III. ÚS 350/03

, judikoval, že: "Ústavnímu soudu, z hlediska jeho postavení jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), sice nepřísluší konstatovat, v jaké konkrétní výši by náhrada za ztížení společenského uplatnění měla být přiznána, tzn. jaký by měl být násobek podle § 7 odst. 3 předmětné vyhlášky, vycházet je však nutno z principu proporcionality. Jinými slovy řečeno, obecné soudy při posuzování mimořádných případů mají určitý prostor k úvaze, jakého násobku použijí. Z hlediska ochrany ústavnosti však musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) - "zničením" jedné ledviny, existoval vztah přiměřenosti." (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005,

sp. zn. III. ÚS 350/03

, publikovaný pod č. 186 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, str. 499; dostupný také na www.judikatura.cz). Jelikož pak dle přesvědčení Ústavního soudu výše náhrady ztížení společenského uplatnění stěžovatele, jak o této rozhodly městský soud a Nejvyšší soud ČR v napadaných rozhodnutích, je založena na objektivních a rozumných důvodech a současně respektuje zásadu proporcionality, nelze než konstatovat, že Ústavní soud nezjistil příčin, na jejichž podkladě by bylo nutno na právním názoru odvolacího a dovolacího soudu, dle něhož za přiměřenou závažnému zdravotnímu poškození stěžovatele je potřeba považovat náhradu ztížení společenského uplatnění stěžovatele ve výši odpovídající celkem sedminásobku základní náhrady, cokoli měnit. Tento právní názor obecných soudů tak Ústavní soud vnímá jako výraz nezávislého soudního rozhodování, který z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí.

Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud má současně za to, že městský soud a Nejvyšší soud ČR posoudily otázku intenzity poškození zdraví stěžovatele v intencích čl. 6 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 31 Listiny, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Součást napadaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR tvořil taktéž výrok určující právo účastníků na náhradu nákladů dovolacího řízení. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě tímto výrokem, což ostatně stěžovatel ani netvrdil, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti požadoval zrušit napadaná rozhodnutí obecných soudů v jejich celku, což by při formalistickém přístupu k jeho návrhu znamenalo jeho částečné odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť výroky I., III., IV. napadaného rozsudku městského soudu nejsou svou podstatou způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud nicméně v této souvislosti zohlednil svou stabilizovanou judikaturu, respektující judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž je rozhodující, že se veškeré námitky stěžovatele z jeho ústavní stížnosti upínají toliko k těm částem napadených rozhodnutí obecných soudů, jež jsou způsobilé zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud proto projednávanou ústavní stížnost podrobil přezkumu jen v rozsahu těchto výhrad.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2007

Miloslav Výborný

předseda senátu