Constitutional Court dismisses constitutional complaint against district court's refusal to order bankruptcy administrator to remove shares from bankruptcy estate.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaints filed by KT, Inc. and CVF Investments Limited against a district court order refusing to mandate the bankruptcy administrator to remove specific shares from the bankruptcy estate. The district court reasoned that removing the shares would effectively replace judicial proceedings without sufficient evidence, noting that the shares were blocked by state authorities and involved ongoing litigation. The court held that the general court had the authority to assess the factual situation and that the constitutional court could not interfere with this judicial evaluation without violating the separation of powers.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 12 odst. 1 ZKV; § 19 ZKV: The general court retains the authority to independently assess whether specific assets should be excluded from the bankruptcy estate, and the constitutional court cannot intervene in such judicial evaluations absent a clear violation of constitutional rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů K T, Inc., se sídlem 27 11 Centerville Road, Suite 400, City of Wilmington, County of Newcastle, Dealware, USA, a CVF Investments Limited, se sídlem 27 Pindarou Street, Alpha Business Centre, 2nd floor, 1060 Nicosia, Kypr, obou zastoupených Mgr. Ondřejem Peterkou, advokátem se sídlem Na Příkopě 15/583, 110 00 Praha 1, proti přípisu Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2006, č.j. 31 K 24/2002-928, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v přípisu ze dne 15. 6. 2006, č.j. 31 K 24/2002-928 (dále jen "přípis"), advokátovi stěžovatelů konstatoval, že KT, Inc. opakovanými podněty vytýká konkursnímu soudu (tj. Krajskému soudu v Brně; dále jen "KS") nečinnost ve vztahu ke správci konkursní podstaty úpadce Sprint, a.s. (dále jen "úpadce") a žádá, aby v rámci § 12 zákona o konkurzu a vyrovnání (dále "ZKV"), uložil správci úpadce, aby vyřadil ze soupisu konkursní podstaty akcie K-T-V Invest, a.s. (dále jen "akcie"), neboť jsou do soupisu konkursní podstaty sepsány neoprávněně.
KS v přípisu dále uvedl, že o vyloučení předmětných akcií jsou u něho vedeny čtyři žaloby (žalobce GENTA, a.s. GILROY LIMITED, KT, Inc. a FORMINSTER ENTERPRISES Ltd.), které dosud nebyly pravomocně dořešeny. Správce konkursní podstaty ani konkursní soud nezpochybňují, že předmětné akcie jsou v důsledku blokace Krajským státním zastupitelstvím v Hradci Králové od 12. 5. 1997 evidovány na účtu FORMINSTER ENTERPRISES Ltd. Úpadce za předmětné akcie zaplatil a protiplnění se mu nedostalo. KT, Inc. je známo, že řetězec převodů předmětných akcií je šetřen nejen orgány činnými v trestním řízení, ale je i předmětem dalších sporů zdánlivě nesouvisejících (zejména směnečných), ve skutečnosti ovšem pro řešení věci velmi významných.
KS uvedl, že si je dobře vědom své odpovědnosti v rámci § 12 ZKV, ale na rozdíl od KT, Inc. se nedomnívá, že "nevydání podnětu k vyřazení předmětných akcií ze soupisu úpadce je nečinností neodůvodněnou". Vydáním pokynu správci k vyřazení by de facto nahradil činnost soudů, u nichž se sporné věci řeší v nalézacím řízení, bez provedení jediného důkazu i tam, kde je uplatnění vyvratitelné domněnky majitele připuštěno. Rovněž z kontextu vylučovacích žalob vedených KS pod sp.zn. 3 Cm 251/2003, 3 Cm 14/2005, 20 Cm 94/2004 není zcela zřejmé, zda žalobcům svědčí takový nárok, který by soupis vylučoval. Zřejmý je prý nárok FORMINSTER ENTERPRISES Ltd., je-li stále v důsledku blokace veden jako majitel předmětných akcií.
KS dále poukázal na to, že "obdobou" je situace i v požadavku, aby soud uložil správci hlasovat na valné hromadě KOTVY dne 22. 6. 2006 proti schválení fúze. V souladu s § 14a ZKV je správce ve výkonu akcionářských práv zcela autonomní a konkursní soud není tím, který by mohl přikázat správci postup požadovaný ze strany KT, C. Správce vykonává akcionářská práva již po dobu tří let, nepochybně je přesně obeznámen se situací K-T-V Invest, a.s. a v rámci své odpovědnosti neučiní žádné kroky, které by byly v rozporu právě s ohledem na možnost výrazného zásahu do práv třetích osob a které by škodu, kterou KT, Inc. naznačuje ve svých podnětech, způsobily. V souvislosti s konáním valné hromady K-T-V Invest, a.s., dne 22. 6. 2006 existují jiné právní prostředky (předmětné opatření, návrh na vyslovení neplatnosti valné hromady) úpravy právních (nikoli faktických) poměrů účastníků či ochrany proti přijatým rozhodnutím.
KS proto uzavřel s tím, že v rámci své dohlédací činnosti požadovaný pokyn(-y) správci nevydá.
Přípis Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2006, č.j. 31 K 24/2002-928, napadl stěžovatel ústavní stížností.
Stěžovatelé v prvé řadě poukázali na to, že úpadce (jako nabyvatel akcií) uzavřel dne 11. 1. 2002 smlouvu o převodu zaknihovaných cenných papírů (dále jen "smlouva") se společností FORMINSTER ENTERPRISES Ltd., jako převádějícím; úpadce však akcie nikdy nenabyl a ani nabýt nemohl, neboť smlouva v čl. 6.1 stanovila, že vlastnické právo k akciím přejde na úpadce ke dni převodu akcií na účet úpadce ve Středisku cenných papírů. K tomuto převodu však nikdy nedošlo, neboť akcie jsou ke dni podání ústavní stížnosti blokovány na účtu FORMINSTER ENTERPRISES Ltd. usnesením Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 12. 5. 1997, č.j. KZv 323/97, kterým došlo k pozastavení práva FORMINSTER ENTERPRISES Ltd. nakládat s akciemi. Vzhledem k tomu, že k 31. 12. 2004 zanikly veškeré účinky smlouvy z důvodů splnění podmínky stanovené v čl. 8.1 smlouvy, pak na jejím základě nikdy nedošlo a v budoucnu ani nedojde k platnému nabytí akcií úpadcem. Smlouva proto nemohla založit oprávnění k zápisu akcií do konkurzní podstaty úpadce dle ustanovení § 6 odst. 2 a odst. 3 a § 27 odst. 5 ZKV.
Stěžovatelé se domnívají, že KS vydáním napadeného přípisu porušil jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatelé porušení práva na spravedlivý proces spatřují v prvé řadě v tom, že KS založil své rozhodnutí nevydat správci požadovaný pokyn na skutečnostech, které nejsou pro právní posouzení relevantní a na druhé straně zcela pominul jednoznačné právní závěry obsažené v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu (dále jen "NS"). V této souvislosti odkazují na rozsudek NS ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, podle něhož "nesprávný úřední postup konkursního soudu může spočívat v tom, že nevydal správci konkursní podstaty včas pokyn k vyloučení věci z majetku konkursní podstaty, ačkoliv mu byly známy skutečnosti, jejichž jednoduché posouzení umožňovalo přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc nepatří do konkursní podstaty. Samotná okolnost, že bylo zahájeno řízení o vylučovací žalobě ve smyslu ust. § 19 odst. 2 ZKV nesprávnost takového postupu nevylučuje; není však povinností konkursního soudu vyjadřovat se při výkonu své dohlédací činnosti (§ 12 odst. 2 uvedeného zákona) ke stavu dokazování v řízení o vylučovací žalobě". Stěžovatelé se proto domnívají, že je povinností soudu uložit správci konkursní podstaty vyloučit majetek (akcie) z konkursní podstaty, pokud ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu je možno na základě jednoduchého právního posouzení vyvodit, že majetek (akcie) do konkursní podstaty nenáleží. Paralelně probíhající incidenční spory o vyloučení totožného majetku z konkursní podstaty označuje NS jako okolnost, která by sama o sobě neměla vést k tomu, že soud nevydá správci včas pokyn k vyloučení věci z konkursní podstaty.
Porušení uvedeného práva spatřují stěžovatelé i v tom, že KS prý naprosto nedostatečně odůvodnil svůj přípis, z něhož nijak nevyplývá naplnění podmínek, které by bránily tomu, aby bylo možné akcie vyloučit z konkursní podstaty pokynem soudu podle § 12 ZKV, popř. naplnění podmínek, které by opravňovaly zařazení akcií do konkursní podstaty úpadce. Dle stěžovatelů z přípisu nevyplývá především to, v čem KS spatřoval právní, resp. skutkové nejasnosti konkrétního případu a jaké důkazy potřebné k rozhodnutí ve věci KS provedl (příp. neprovedl) a jaká skutková zjištění z nich vyvodil.
Stěžovatelé dále poukázali na argumentaci KS, vyjádřili se k domněnce podle § 58 odst. 7 zákona o cenných papírech, k blokaci Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, k směnečným sporům vztahujícím se k akciím a k probíhajícím incidenčním sporům týkajícím se akcií/vyšetřování orgánů činných v trestním řízení. Uzavřeli s tím, že pokud KS ani správce "nebyli po dobu více než 3 let od zařazení akcií do konkursní podstaty schopni předložit relevantní právní a skutkové argumenty pro tento krok, bylo na místě jejich vyloučení bez dalšího".
Stěžovatelé konečně připomněli judikaturu Ústavního soudu, která se týká čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90 Ústavy ČR, konstatovali irelevantnost argumentů KS, jeho neschopnost vyvrátit jimi předložené argumenty a dodali, že vydání přípisu je dokladem o libovůli KS při jeho rozhodování. Tím prý došlo především k zásahu do práva stěžovatelů na spravedlivý proces garantovaného především čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud rozhodl nálezem tak, že se přípis Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2006, č.j. 31 K 24/2002-928, zrušuje a soudu se nařizuje věc znovu projednat a rozhodnout.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský soud v Brně a dále správce konkurzní podstaty úpadce Sprint, a.s. Ústavní soud však tato vyjádření nevzal za základ svého řízení a rozhodnutí, neboť žádné nové skutečnosti, o které by se opíral, v nich neshledal.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (
sp. zn. I. ÚS 230/96
In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také
sp. zn. III. ÚS 23/93
In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např.
sp. zn. I. ÚS 32/95
In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). To však Ústavní soud nedovodil.
Ústavní soud v souzené věci (stejně jako v řadě svých jiných rozhodnutí), vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy ČR), proto připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu podústavního (zákonného) práva, neboť ten náleží soudům obecným. Ústavní soud ostatně konstantně uvádí, že mu nepřísluší reagovat na každou (zdánlivou nebo i existující) odchylku od podústavním právem zakotvených pravidel; jeho pravomoc je i zde založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k posouzení toho, zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody.
Ústavní soud konstatuje, že KS v napadeném přípisu (přes jeho stručnost a jednoduchost) jasně, přehledně a dostatečně srozumitelně vysvětlil stěžovatelům (poznámka: kteří nejsou účastníky řízení ve věci úpadce) důvody, pro které neuložil správci úpadce vyřadit ze soupisu konkursní podstaty úpadce akcie K-T-V Invest.
Ústavní soud k argumentaci stěžovatelů rozsudkem NS ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000 (a shora citovanou v rozsudku uvedenou právní větou) uvádí, že odkaz na tento judikát je vytržen z celkové souvislosti. Citovaný rozsudek NS totiž poukazuje i na to, že pokud by případné "pochybností o tom, zda sepsaný majetek patří do konkursní podstaty, mohly být odstraněny jen dalšími zjištěními [nebyly-li údaje, jež měl (a při řádném výkonu dohlédací činnosti mohl mít) konkursní soud k dispozici, dostatečné k jednoznačnému závěru o existenci nároků, jež se pojí k sepsanému majetku, nebo vyžadovalo-li posouzení těchto údajů náročnější právní zhodnocení], pak konkursní soud nepochybil, zvolil-li postup podle § 19 odst. 2 ZKV a závazné řešení předkládaných otázek při výkonu dohlédací činnosti sám nepřijímal" (pod č. Rc 24/2006 In: Sb. NS 206, rozhodnutí, 3: 221). Proto Ústavní soud za situace, kterou KS v přípisu dostatečně srozumitelně popsal, nezpochybňuje právo obecného soudu, aby zásadně posoudil sám, zda existuje takový skutkový stav, který nevyžaduje další skutková zjištění či náročnější právní zhodnocení k tomu, aby rozhodl potřebným pokynem vůči správci majetku o vyřazení určitého majetku z konkurzní podstaty. Ústavní soud - vědom si svého výše připomenutého ústavněprávního vymezení - v zásadě nemůže (a ani nechce) svým rozhodnutím v souzené věci do takového posouzení obecného soudu zasahovat.
Ústavní soud usuzuje, že závěry KS odpovídají zjištěnému stavu věci, nejsou svévolné, a nelze z nich ani dovozovat, že by mezi skutkovým stavem a právním závěrem, jež z něho KS vyvodil, nastal extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Proto Ústavní soud dovozuje, že KS postupoval v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. Výklad dotčených ustanovení, který provedl, není výkladem nestandardním. Za těchto okolností je proto rozhodnutí KS specifikované v napadeném přípisu záležitostí posouzení obecného soudu, jehož argumenty nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat. Napadený přípis KS je logický, jasný, srozumitelný a přesvědčivý, je odůvodněn dostatečně a je i z hlediska ústavnosti plně přijatelný.
Ústavní soud navíc pro úplnost připomíná, že stěžovatelům ostatně svědčila i možnost podat žalobu na vyloučení majetku z konkursní podstaty, kterou obecný soud projedná mimo konkursní řízení v rámci incidenčního řízení podle § 19 ZKV. Z obsahu spisového materiálu lze ověřit, že stěžovatel takový návrh u KS pod sp. zn. 3 Cm 14/2005 podal a tvrzené právo je tedy před obecným soudem posuzováno.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným přípisem k porušení základních práv nebo svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2007
Vojen Gűttler
předseda senátu Ústavního soudu