Constitutional Court dismissed appeal claiming criminal courts overstepped into civil disputes over property misappropriation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by an individual against criminal and appellate court rulings. The petitioner argued that criminal courts improperly intervened in a civil property dispute regarding the misappropriation of agricultural machinery, violating his fundamental rights. The court found the complaint baseless, noting that the lower courts correctly exercised their jurisdiction to determine criminal liability based on evidence and legal standards.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded when the general courts have lawfully exercised their jurisdiction to determine criminal liability without violating fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně účastníků o ústavní stížnosti Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem v Brně, Špitálka 23b, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.11.2005, sp.zn. 5 To 491/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.4.2006, sp.zn.7 Tdo 376/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2.9.2005, sp.zn. 1 T 44/2003, byl stěžovatel odsouzen za trestný čin zpronevěry k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16.11.2005, sp.zn. 5 To 491/2005, zamítl. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 12.4.2006, sp.zn. 7 Tdo 376/2006, jako zjevně neodůvodněné zamítl.
Podle stěžovatele bylo orgány činnými v trestním řízení a zejména soudy zneužito institutů trestního práva souvisejících s nadměrnou ingerencí státu do právních vztahů mezi občany. V podstatě civilněprávní vztah mezi družstvem Agrofrukt a stěžovatelem byl řešen za použití státní moci, byť tyto subjekty měly využít občanskoprávní cesty, např. podání žaloby na vydání věci, zaplacení kupní ceny a pod. Podle stěžovatele tím bylo porušeno jeho základní právo dané čl. 1 Ústavy a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Břeclavi sp.zn. 1 T 44/2003. Zjistil, že tento soud rozsudkem ze dne 2.9.2005, čj. 1 T 44/2003-837, uznal stěžovatele vinným, že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv malou, čímž spáchal trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1,2 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců s podmíněným odložením výkonu na zkušební dobu dvou let. Soud vyslovil, že stěžovatel uzavřel 2.1.1995 s družstvem Agrofrukt rámcovou nájemní smlouvu, na jejímž základě si pronajal na dobu 5 let movitý i nemovitý majetek, které mělo družstvo Agrofrukt po privatizaci státního podniku Frutex Podivín ve svém vlastnictví a užívání. Svěřený majetek stěžovatel užíval až do 31.12.1999, kdy byl nájemní vztah ukončen výpovědí ze strany družstva. Stěžovatel část pronajatého majetku (konkrétně vyjmenované traktory, nákladní vozidla a traktorové přívěsy v celkové hodnotě 157.500,- Kč) družstvu nevrátil a neoprávněně s nimi nakládal jako s vlastními (jeden traktor rozebral na náhradní díly, ostatní traktory a nákladní vozidla užíval pro svou potřebu, některé traktorové přívěsy převedl na jiné společnosti).
Odvolání stěžovatele, v němž především namítal, že uvedené dopravní prostředky od družstva Agrofrukt zakoupil a řádně zaplatil, i odvolání poškozeného družstva Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16.11.2005, čj. 5 To 491/2005-925, zamítl.
Usnesení krajského soud napadl stěžovatel dovoláním. V něm zejména uvedl, že ve věci se jedná o obchodní vztah mezi poškozeným a stěžovatelem, který nemá být řešen trestním soudem. Jde o obchodněprávní spor o zaplacení kupní ceny za dopravní prostředky a o mstu nebo nátlak na řešení finančních nároků družstva prostředky trestního práva. Stěžovatel se odvolal na praxi Ústavního soudu, který opakovaně judikoval, že v podobných případech nemají být užívány prostředky státní represe namísto prostředků, které mají soukromé subjekty k dispozici pro vymáhání svých nároků. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12.4.2006, čj. 7 Tdo 376/2006-963, dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. Podrobně odůvodnil, že stěžovatel byl sice zapsán v technickém průkazu jako držitel vozidel, leč to přirozeně jeho vlastnictví nezakládalo; to mu muselo být zřejmé, zvláště jestliže ke změně zápisu došlo v souvislosti s uzavřením písemné nájemní smlouvy, jejíž označení i obsah odpovídaly nájmu věci.
III. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud, který uvedl, že zjištěné jednání stěžovatele daleko překročilo rámec pouhého občanskoprávního či obchodněprávního vztahu a zřetelně nabylo rysů kriminálního činu. Právní posouzení skutku jako zpronevěry proto považuje za správné. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Za tohoto stavu Ústavní soud uvedená vyjádření nezasílal stěžovateli k replice, neboť nic nového oproti napadeným rozsudkům nepřinášejí.
IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva podle čl. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející i z tohoto hlediska a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížností spočívá v tom, že podle názoru stěžovatele se věcí vůbec neměl zabývat trestní soud, protože se v ní nejedná o trestní záležitost, ale o věc obchodněprávní. Pro soudy, stejně jako pro jiné státní orgány, platí jedna ze stěžejních zásad právního státu upravená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 Listiny základních práv a svobod, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny). V posuzované věci soudy jednaly na základě podané obžaloby a součástí jejich posuzování byla i otázka, zda byl ve věci spáchán trestný čin, tedy zda se jedná o věc, ve které je dána pravomoc trestního soudu. Dospěly k závěru, že trestný čin byl spáchán, což také řádně ústavně konformním způsobem odůvodnily. Z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, ve kterých obecné soudy vyjádřily své hodnotící úvahy, nevyplývají ani známky libovůle při jejich rozhodování, ani z nich nelze dovozovat, že by mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, existoval extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud poukazuje na obsah předmětného spisu Okresního soudu v Břeclavi, ze kterého vyplývá, že soudy, a zejména soud I. stupně se věcí důkladně zabývaly a provedly potřebné důkazy. Pokud stěžovatel navrhoval v odvolání provedení dalších důkazů a pokud je odvolací soud neprovedl (výslechy svědků), přesvědčivě zdůvodnil, proč tak neučinil; svědci byli totiž obsáhle slyšeni již před soudem I. stupně. Závěry soudů co do skutkového zjištění jsou logické a nikterak nevybočují z rámce ústavnosti. Obecné soudy tedy podle názoru Ústavního soudu rozhodovaly v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů a zásadou volného hodnocení důkazů precizovanou v ust. § 2 odst. 6 tr. řádu a aplikovaly běžné právo způsobem ústavně konformním, který je akceptovatelný.
Pokud jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů, stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím a dovolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že je jejich rozhodnutím zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. To, že se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení jím tvrzených ústavních práv či svobod. V tomto směru lze odkázat na bohatou a ustálenou judikaturu Ústavního soudu.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2007
Vojen Güttler
předseda senátu