Constitutional Court dismisses appeal claiming judges were biased and should have recused themselves from the case.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against a Supreme Court judgment, ruling it was clearly unfounded. The applicant argued that the judges deciding the case were biased due to their close professional relationship with the defendant and should have been recused, citing a prior decision on the same issue. The court declined to re-examine the merits, stating that the arguments and the underlying legal conclusions were identical to those already settled in a previous ruling on the same dispute.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 45 odst. 1 písm. c) a e) zákona č. 182/1995 Sb.: The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the applicant repeats arguments already rejected in a prior decision on the same dispute or when the complaint lacks a new constitutional violation.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti JUDr. J.D., zastoupeného advokátem JUDr. J.P., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 1 Cdon 28/96, ze dne 16.4. 1997, takto:
Ustavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení svých ústavně zaručených práv zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 1 Cdon 28/96, ze dne 16. 4. 1997. Tímto rozsudkem bylo zamítnulo dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Co 470/95, ze dne 25. 1. 1996, jímž byl potvrzen rozsudek soudu 1. stupně. Rozsudkem soudu l. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal, aby JUDr. V.V. st. - v řízení před obecnými soudy žalovanému - bylo uloženo odeslat nebo doručit stěžovateli písemnou omluvu ve znění :'"Omlouvám se panu J.D. za to, že v dopise z 23. 3. 1995, který jsem adresoval místopředsedkyni OS, jsem se dopustil protiprávního jednání, když jsem napsal, že s ním nezůstala některá z žen, kterých měl během manželství povícero."
V ústavní stížnosti směřující proti shora označenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR stěžovatel uvedl, že uvedené rozhodnutí napadá proto, že bylo vydáno vyloučenými soudci. Zároveň upozornil nato, že u Ústavního soudu je vedeno řízení o jeho další ústavní stížnosti proti procesnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydanému v témže sporu, které bylo vydáno Nejvyšším soudem ČR dne 11.2. 1997 pod sp. zn. Non 10/96. Jimž rozhodl o tom, že soudci povolaní k rozhodnutí ve věci samé nejsou ve věci stěžovatele vyloučeni z projednaní a rozhodnutí. V ústavní stížnosti dále uvedl, že právě uvedené procesní rozhodnutí, které
považuje za nesprávné, mohlo být ovlivněno tím, že bylo vydáno vyloučenými soudci, u nichž lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti. S poukazem na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pak v podstatě opakuje argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. US 133/97, směřující proti procesnímu rozhodnuti Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Non 10/96. Podle jeho přesvědčení je v rozporu s ústavními principy, zejména pokud jde o záruky nestrannosti, aby soud, jehož podjatost je namítána, sám rozhodl o tom, že jeho soudci nejsou vyloučeni z rozhodování a aby tedy takto vlastně soud sám o svých soudcích rozhodl, že není důvod mít pochybnosti o jejich nepodjatosti, navíc v situaci, kdy proti rozhodnutí soudu neexistuje opravný prostředek. Znovu pak zdůrazňuje, že v řízení před obecnými soudy žalovaný JUDr. V.V. st. je v častém pracovním kontaktu se soudci Nejvyššího soudu ČR a nepochybně tedy lze mít pochybnosti o nepodjatosti soudců Nejvyššího soudu ČR.
Nejvyšší soud ČR, který nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, ve svém vyjádření k jejímu obsahu navázal na vyjádření z 12.8.1997 k obsahu ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. IV. ÚS 133/97
a uvedl, že základní otázkou rozhodování senátu Nejvyššího soudu ČR o dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 25. 1. 1996 bylo posouzení toho, zda ze strany žalovaného došlo vůči stěžovateli k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu jeho osobnosti údaji, které byly obsaženy v dopise z 23.3.1995, adresovaném místopředsedkyni Okresního soudu v Trutnově, anebo zda tento dopis měl povahu podnětu k řešení nápravy v postupu této místopředsedkyně soudu vůči jejím dvěma podřízeným. Při řešení této otázky vycházel senát Nejvyššího soudu ČR z právních závěrů, již dříve zaujatých v uveřejněné judikatuře soudu a na základě těchto právních závěrů, které také bvIy v odůvodnění rozsudku v potřebném rozsahu citovány, dospěl k závěru, že v daném případě zmíněný dopis nese znaky podnětu k řešení postupu místopředsedkyně uvedeného soudu vůči jejím dvěma podřízeným, který nemá povahu neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti.
JUDr. V. V. st . se svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízeni vzdal.
Ze spisu Ústavního soudu.
sp. zn. IV. ÚS 133/97
, bylo zjištěno, že ústavní stížnost stěžovatele, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR. sp. zn. Non 10/96. ze dne 11.2. 1997, kterým tento soud rozhodl tak, že soudci Nejvyššího soudu ČR jmenovaní ve výroku rozhodnutí nejsou vyloučeni z projednání dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, byla jako zjevně neopodstatněná podle § 45 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1995 Sb. odmítnula.
Vzhledem k tomu, že podstata nyní posuzované ústavní stížnosti (která směřuje proti rozhodnutí ve věci samé) i argumenty v ní uvedené jsou v zásadě shodné jako v ústavní stížnosti, o níž již Ustavní soud rozhodl, nezbývá než odkázat na odůvodnění usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. US 133/97, ze dne 26. 9. 1997, když od závěrů tam uvedených není důvodu se odchylovat ani při posuzování léto ústavní stížnosti, tykající se téhož sporu, a vzhledem k tomu, že jediná výhrada stěžovatele proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR spočívala právě v tom, že toto rozhodnutí bylo vydáno podle jeho názoru vyloučenými soudci a nerozhodoval tedy nestranný soud, byla i tato jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 45 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1995 Sb. odmítnuta, když právním závěrům Nejvyššího soudu ČR, v napadeném rozhodnutí uvedeným, protiústavnost vytýkat nelze a stěžovatel to ostatně v ústavní stížnosti ani nenamítá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V
Brně dne 6. listopadu 1997
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj