Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 113/94 ECLI:CZ:US:1994:3.US.113.94.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as late, ruling constitutional complaints are not ordinary remedies.

Numero d'incarto III.ÚS 113/94
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint filed on August 4, 1994, for being untimely. The applicant argued that judges and the Supreme Prosecutor General incorrectly informed her that no further remedies existed, preventing her from filing the complaint within the statutory deadline. The court held that constitutional complaints are not ordinary or extraordinary remedies within civil proceedings and that the information provided by judicial officials was merely factual, not procedural guidance. Consequently, the court determined the filing was late and dismissed the request under the relevant statute.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.; Constitutional complaints are not ordinary or extraordinary remedies in civil proceedings, and information from judicial officials does not extend statutory deadlines.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint statutory deadline civil procedure ordinary remedy judicial information procedural guidance untimely filing

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu ČR, než podle § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., návrh odmítnout, protože byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelky A.A., zastoupené advokátem JUDr. B.J., takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 4.8.1994 podala navrhovatelka A.A. ústavní stížnost s tím, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Cz 20/92 ze dne 21.12.1992, který nabyl právní moci dne 12.2,1993, byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody. V daném případě uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná GP s odůvodněním, že vady řízení namítané ve stížnosti nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhovatelka totiž původně podala návrh na zahájení řízení o vyslovení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru k Okresnímu soudu v Ostravě, který návrhu vyhověl. Na základě odvolání odpůrce potom Krajský soud v Ostravě svým rozhodnutím rozsudek změnil tak, že žalobu navrhovatelky zamítl. Ta potom volila postup cestou GP, jak uvedeno. Po zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se navrhovatelka obrátila na JUDr. A.M., tehdejšího předsedu Nejvyššího soudu ČR a ten jí v odpovědi již jako předseda Vrchního soudu v Praze sdělil, že proti uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR není opravný prostředek přípustný s tím, že předseda Nejvyššího soudu ČR ani předseda Vrchního soudu v Praze nejsou oprávněni uvedený rozsudek přezkoumávat. Obsahově stejné sdělení dostala v dubnu i od tehdejšího GP.

Za této situace má navrhovatelka za to, že uvedená sdělení předsedy Vrchního soudu i GP byla neúplná, protože jimi nebyla upozorněna na možnost podat stížnost k Ústavnímu soudu ČR. V důsledku toho se navrhovatelka obrátila na Evropskou komisi pro lidská práva, ta však její žádost nepřijala, neboť navrhovatelka nevyčerpala z pohledu komise

všechny možnosti dané platným právním řádem ČR, když se neobrátila na Ústavní soud. Teprve poté navrhovatelka podala předmětnou ústavní stížnost. Z těchto skutečností potom navrhovatelka dovozuje, že byla mylně informována ze strany uvedených představitelů justice, byla tak uvedena v omyl a nemohla tak využít svého práva k podání ústavní stížnosti ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb.

Ze spisového materiálu potom Ústavní soud zjistil, že zmíněná stížnost pro porušení zákona, která nebyla řádným opravným prostředkem, byla rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.12.1992 zamítnuta a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 12.2.1993.

S poukazem na uvedené potom nelze akceptovat názor stěžovatelky, že jí o možnosti podat ústavní stížnost měli informovat předseda Vrchního soudu, příp. GP. Nutno totiž uvést, že stížnost k Ústavnímu soudu nelze považovat za řádný ani mimořádný opravný prostředek v rámci občanského soudního řízení. Sděleni obou justičních činitelů nelze takto považovat za poučení ve smyslu příslušných ustanovení o.s.ř., ale pouze za informaci, která je obsahově správná. Také stížnost k Evropské komisi pro lidská práva nelze považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva občanů poskytuje (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.). Navrhovatelka tedy podala svoji stížnost Ústavnímu soudu dne 4.8.1994 a nebyla tak dodržena lhůta, která pro podání ústavní stížnosti musí být dodržena.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu ČR, než podle § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., návrh odmítnout, protože byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti tomuto rozhodnuti není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 1994

JUDr. Vladimír JURKA

soudce ÚS