Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 191/2000 ECLI:CZ:US:2001:2.US.191.2000.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and presumption of innocence violation in fraud case.

Numero d'incarto II.ÚS 191/2000
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaints filed by two individuals convicted of embezzlement and falsification of business records. The applicants argued that lower courts violated their right to a fair trial and the presumption of innocence by failing to order additional expert evidence regarding the company's solvency and new partners' activities. The court determined that the Constitutional Court does not re-evaluate factual findings or procedural conduct of ordinary courts unless a constitutional violation is proven, concluding the proceedings were lawful and the complaints unsubstantiated.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law No. 253/1997 Coll., Criminal Code; Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court: The Constitutional Court does not re-evaluate factual findings or procedural conduct of ordinary courts; constitutional complaints are dismissed if the proceedings were lawful and no constitutional violation is substantiated.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal presumption of innocence violation fair trial rights ordinary court jurisdiction criminal procedure review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Law No. 253/1997 Coll., Criminal Code
Constitution of the Czech Republic

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, o ústavní stížnosti 1. ak. arch. K.A. a 2. Ing. M.B., zastoupených advokátem JUDr. J.T., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 5 T 60/97, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2000, č. j. 12 To 8/2000-2054, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavnímu soudu byla dne 28. 3. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatelů, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 1999. sp. zn. 5 T 60/97, a rozsudku Vrchního sondu v Praze ze dne 29. 2. 2000, č. j. 12 To 8/2000-2054. Stěžovatelé v ústavní stížnosti současné navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

V návrhu ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 5 T 60/97, byli uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a oba odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž pro výkon trestu byli zařazeni do věznice s dohledem. Na základě odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 2. 2000, č. j. 12 To 8/2000-2054, napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinnými spácháním trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona a trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 odst. 1 trestního zákona. Stěžovatelé byli odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a pro výkon trestu byli zařazeni do věznice s dohledem.

Stěžovatelé jsou toho názoru, že oba soudy jako orgány veřejné moci porušily jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásadu presumpce neviny zakotvenou v čl. 40 odst. 6 Listiny a že současně s tím nedostály ani své ústavní povinnosti uložené jim články 90 a 95 odst. 2 Ústavy. Stěžovatelé nesouhlasí ani se závěry soudu o tom, že měli vlastnost speciálního subjektu trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 trestního zákona, tedy že cizí věc byla svěřena jim jako fyzickým osobám u odkazují na ustanovení čj. 90 odst. 2 zákona č. 253/1997 Sb. ze dne 24. 9. 1997, kterým byl změněn a doplněn trestní zákon. Porušení napadených ustanovení pak stěžovatelé spatřují ve skutečnosti, že oba soudy jednak nevyhověly důkazním návrhům, jimiž byla zjištěna znalecky solventnost společnosti V., a jednak když tvrdily, že od počátku bylo jednání stěžovatelů vedeno úmyslem obohatil se ke škodě a. s. Š.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formalním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 60/97.

Ze spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 60/97 vyplývá, že dne 14. 8. 2000 podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2000, č. j. 12 To 8/2000-2054, ministr spravedlnosti ČR stížnost pro porušení zákona, a to jak ve prospěch, tak i v neprospěch stěžovatelů. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 11. 2000. sp. zn. 9 Tz 193/2000, pak byla tato stížnost zamítnula, neboť Nejvyšší soud v konečném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, co by soudu odvolacího, ani v řízení, které jeho vydání předcházelo, žádné porušení zákona nezjistil.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 4. 2000 uvedl, že stěžovatelé opakují námitky uplatňované v rámci jejich obhajoby v průběhu celého řízení před soudem prvního i druhého stupně a neuvádějí žádné nové skutečnosti, soudu dříve známé, které by mohly zakládat důvodnost ústavní stížnosti v předmětné věci. Na jednotlivé konkrétní námitky je v napadených rozsudcích podrobně reagováno a tyto byly, jak nalézacím soudem, tak i soudem odvolacím, vyvráceny.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 26. 4. 2000 uvedl, že pokud stížnost vytýká, že soud porušil práva stěžovatelů, když odmítl doplnit dokazování k ekonomickému stavu společnosti V., a k obchodním aktivitám nových společníků s obecným odůvodněním, že provedené důkazy postačují k rozhodnutí, poukazuje na to, že v kontextu s dalšími částmi odůvodnění rozsudku jsou zřejmé důvody, proč soud považoval další dokazování za nadbytečné.

Vrchní státní zastupitelství ve svém sdělení ze dne 18. 4. 2000, jako vedlejší účastník řízení, uvedlo, že se postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdává (§ 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Krajské státní zastupitelství v Praze, jako vedlejší účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.

Pokud jde o základ rozhodnutí, přezkoumáním předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR. Tento princip Ustavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou tak záležitosti obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy CR.

Ústavní soud zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno právo stěžovatelů na spravedlivý proces jako celek ve vztahu k porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod a konstatuje, že řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí okolnosti, ze kterých vycházely při právním posouzení jednání stěžovatelů, uvedly a své úvahy i dostatečným způsobem rozvedly. Stěžovatelé byli odsouzeni na základě zákonného rozhodnutí soudem a další šetření ve věci Ústavnímu soudu nepřísluší.

Pokud se týká námitek stěžovatelů, týkajících se ustanovení § 90 odst. 2 zákona č. 253/1997 Sb., ze dne 24. 9. 1997, kterým byl změněn a doplněn trestní zákon, jak vyplývá z komentáře k tomuto ustanovení, nelze dovozovat, že v období před 1.1. 1998 nebylo možno osoby jednající jménem právnických osob nebo za ně postihnout pro trestné činy, které vyžadují konkrétní nebo speciální subjekt (in Trestní zákon - komentář, 3. vydání. C. M. B. Praha, 1998. str. 559).

Ústavní soud konstatuje, že v daném případě porušení namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod shledáno nebylo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Pro odmítnutí ústavní stížnosti nezabýval se již Ústavní soud návrhem na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (§ 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

JUDr. Antonín Procházka

předseda II. senátu Ústavního soudu

V Brně dne 27. 2.2001