Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to mandatory lawyer representation failure under § 30 of the Constitutional Court Act.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by J. F. against a lower court ruling confirming a claim for 1 million Czech crowns. The applicant, unrepresented and lacking legal education, requested a waiver of mandatory lawyer representation citing previous appointment issues and a failed request to the Bar Association. The court rejected this request because the law imposes an absolute obligation for legal representation in constitutional proceedings without exceptions, regardless of the applicant's qualifications or prior procedural history.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Mandatory legal representation is an absolute requirement for all parties in constitutional proceedings, with no exceptions permitted even for applicants possessing legal education or those who previously failed to secure counsel.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti J. F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2007, čj. 14 Co 91/2007-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 16. 7. 2007 ústavní stížnost, kterou stěžovatel brojil proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2007, čj. 14 Co 91/2007-86, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 10. 2006, čj. 30 C 12/2003-77. Tímto rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení 1 000 000 Kč po žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl zastoupen, Ústavní soud jej poučil o nutnosti zastoupení v řízení před Ústavním soudem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jakož i o následcích neodstranění tohoto nedostatku. Ústavní soud stěžovatele rovněž informoval, že seznam advokátů je dostupný na internetových stránkách http://www.seznam-advokatu.cz, a že pro případ, že by jím oslovený advokát odmítl převzít jeho právní zastoupení, mu sice advokáta nemůže sám ustanovit, avšak stěžovatel může požádat Českou advokátní komoru o určení advokáta.
Stěžovatel na tuto výzvu reagoval přípisem doručeným zdejšímu soudu dne 15. 10. 2007. V něm navrhl prominutí nedostatku povinného zastoupení advokátem. Důvodem bylo, že v jiných právních věcech mu soud jako zástupce ustanovil JUDr. Tomáše Udržala, ten však zastoupení zrušil. Stěžovatel dále "na základě pokynu Ústavního soudu ... neuspěl u Advokátní komory v Praze".
Podle § 30 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické nebo právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem. Povinné zastoupení se vztahuje na celé řízení před Ústavním soudem, tedy i pro sepsání a podání ústavní stížnosti. Zákon z povinného zastoupení advokátem nepřipouští výjimky ani pro případy, kdy sám stěžovatel má vysokoškolské právnické vzdělání, resp. dokonce je advokátem. Ústavní soud v plenárním stanovisku ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, vyložil, že smyslem a účelem ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a to bez diferenciace vzhledem k druhu řízení před Ústavním soudem, jakož i vzhledem k druhu řízení, jež mu předcházelo, a současně i bez diferenciace povinnosti právního zastoupení v závislosti na stupni právní kvalifikace účastníků nebo vedlejších účastníků řízení. Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení. Smysl a účel institutu povinného zastoupení podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. lze spatřovat i v univerzálnosti řízení před Ústavním soudem z hlediska návaznosti na jiné druhy procesního řízení.
Nepřipouští-li judikatura výjimku ve prospěch stěžovatelů, kteří jsou advokáty, tím spíše se Ústavní soud nemůže odchýlit od doslovného znění § 30 zákona o Ústavním soudu a připustit, aby v řízení o ústavní stížnosti vystupoval bez právního zástupce stěžovatel, který vůbec právnické vzdělání nemá. Citované ustanovení zákona tedy zdejšímu soudu neumožňuje vyhovět stěžovatelově žádosti o "prominutí" nedostatku povinného zastoupení.
Stěžovatel ve vyjádření k výzvě Ústavního soudu rovněž konstatoval, že "neuspěl u Advokátní komory v Praze". Toto své tvrzení však nijak nedoložil, ač to bylo jeho procesní povinností. Není proto vůbec zřejmé, zda skutečně o určení advokáta Českou advokátní komoru řádně požádal, a pokud ano, zda jeho žádosti nevyhověla, případně z jakých důvodů. Ani toto tvrzení stěžovatele proto nemůže být důvodem pro vyhovění žádosti o "prominutí" nedostatku povinného zastoupení.
Vzhledem k tomu, že vady návrhu (nedostatek povinného zastoupení) nebyly v určené lhůtě odstraněny, Ústavní soud návrh - v souladu s předchozím poučením - podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne
Ivana Janů
soudce zpravodaj