Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 1951/07 ECLI:CZ:US:2007:4.US.1951.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible because the final legal remedy was not exhausted.

Numero d'incarto IV.ÚS 1951/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by a defendant convicted of data misuse and abuse of public authority. The applicant argued for the annulment of lower court rulings but failed to exhaust all legal remedies before seeking constitutional review. The Court determined that the pending appeal to the Supreme Court constituted the final procedural means of legal protection. Consequently, the complaint was declared inadmissible for being premature, as the applicant must wait for the Supreme Court's decision on the appeal.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural means of legal protection, specifically when a final appeal to the Supreme Court is pending and constitutes the last remedy.

Parole chiave

Generato dall'IA
exhaustion of remedies constitutional complaint inadmissibility final legal remedy procedural means protection premature constitutional review separation of powers Supreme Court appeal

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Ostrava 1, Sokolská tř. 21, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. 3 To 167/2007 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 73 T 52/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 27. 7. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. 3 To 167/2007 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 73 T 52/2006 s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena práva stěžovatele zaručená Listinou základních práv a svobod a Ústavou České republiky (dále jen "Ústava").

Z obsahu podané ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 73 T 52/2006, uznán vinným trestným činem neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 2 tr. zákona, trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a trestným činem poškozování a zneužití záznamů na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. a) tr. zákona. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu služebního poměru u Policie ČR v délce čtrnácti měsíců. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že současně s ústavní stížností podává i dovolání k Nejvyššímu soudu.

Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek ust. § 75 odst. 1 zákona, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (ve znění jeho novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb.) platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není důvod.

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu projednání.

.V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností. Ze shora uvedeného však vyplývá, že taková ústavní stížnost je co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání, jež nemůže být odmítnuto jako nepřípustné, z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu ČR [o takový případ by se jednalo toliko v občanskoprávním řízení, pokud by přípustnost dovolání posuzoval Nejvyšší soud ČR podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř]. To znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle níž nelze trvat na vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až doručením rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání.

.Pokud by byla za daného stavu ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však vzhledem k textu zákona o Ústavním soudu není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby byla zaměřena i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku.

.Ústavní soud k tomu dodává, že pokud by na vyčerpání dovolání před podáním ústavní stížnosti netrval, ocitlo by se rozhodování Nejvyššího soudu ČR, a to včetně posuzování dovolacích důvodů, mimo procesní rámce přezkumu Ústavním soudem (srov. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. I. ÚS 55/04

).

.Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudkyně zpravodajka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítla jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2007

Vlasta Formánková

soudkyně zpravodajka