Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 204/07 ECLI:CZ:US:2007:3.US.204.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding co-ownership division and property rights violation claims.

Numero d'incarto III.ÚS 204/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint and the request to annul the specific provision of the Act on Co-ownership Relations. The applicant claimed violations of fundamental rights due to the lower courts' decision to divide co-ownership and determine property values, but the Court found no relevant interference with constitutional rights. Since the dispute involved only the interpretation of subordinate law without arbitrary reasoning, the Court ruled that the Constitutional Court lacks jurisdiction to review such civil disputes.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Zákon č. 72/1994 Sb.: The Constitutional Court does not review civil disputes involving the interpretation of subordinate law unless there is a relevant interference with constitutionally guaranteed fundamental rights or freedoms.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal co-ownership division property rights protection subordinate law interpretation fundamental rights interference Constitutional Court jurisdiction civil dispute review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Zákon č. 72/1994 Sb.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
I. ÚS 278/96
Conc. Const. Court dismissed constitutional complaint regarding court's termination of co-ownership division. The court upheld lower courts' decision to end co-ownership. The court rejected claims of unfair trial and property rights violations. The court found no constitutional error in the valuation process. The court emphasized judicial discretion in evidence evaluation. The court ruled that co-ownership termination is lawful without agreement.
I. ÚS 202/97
Conc. Const. Court dismisses constitutional complaint regarding forced sale of co-owned property under Civil Code. Dismissed
II. ÚS 95/99
Constitutional Court dismisses appeal as ordinary courts are not subject to its supervisory review.
IV. ÚS 739/2000
Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial and property rights violated in co-ownership partition. Court rejects claim that compensation was unfair. Appeal dismissed as inadmissible due to lack of procedural justification.
IV. ÚS 88/04
Constitutional Court dismisses appeal for property rights violation due to failure to exhaust final judicial remedies.
III. ÚS 584/04
Constitutional Court dismisses appeal claiming civil courts violated Charter rights in property division case.
I. ÚS 174/05
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti E.
22 Cdo 559/2004
Supreme Court remands co-ownership dispute to lower court for proper assessment of unit division feasibility and cohabitation conditions.
22 Cdo 2255/2003
Appeal dismissed; co-ownership conversion to apartment ownership barred when at least one unit is rented to a natural person.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Rostislavem Žákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 11/449, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, č.j. 53 Co 120,121/2005-1210, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 9. 2004, č.j. 16 C 188/2003-1077, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění pozdějších předpisů, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl, aby je Ústavní soud zrušil. Je přesvědčen, že v občanskoprávní věci, v níž byl účastníkem, byla (napadenými rozhodnutími) porušena jeho ústavně zaručená základní práva, zakotvená v čl. 1 a čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"). Stěžovatel posléze navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 72/1994 Sb.").

Z procesního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejší účastnice (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) a vypořádal je tak, že přikázal do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice "pozemek parc. č. 1576 o výměře 219 m2 - zastavěná plocha s domem č.p. 2161, a část pozemku parc. č. 1577/1 o výměře 473 m2 - zahrada, vyznačená v geometrickém plánu ze dne 23. 8. 1984", a do výlučného vlastnictví stěžovatele "pozemek parc. č. 1577/2 o výměře 17 m2 - zastavěná plocha a část pozemku parc. č. 1577/1 o výměře 6 m2, vyznačená v geometrickém plánu ze dne 23. 8. 1984"; vedlejší účastnici pak uložil povinnost zaplatit stěžovateli "na vyrovnání jeho podílu částku ve výši 1.045.615,- Kč". Rovněž napadeným rozhodnutím k odvolání stěžovatele odvolací soud tento rozsudek změnil jen tak, že mu přiznal "na vyrovnání jeho podílu částku 1.095.915,- Kč".

O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením dne 17. 10. 2006, č.j. 22 Cdo 2684/2006-1253, tak, že je jako nepřípustné odmítl [srov. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že navrhoval "prioritní způsob rozdělení podílového spoluvlastnictví v posloupnosti stanovené § 142 odst. 1 obč. zák." spočívající v rozdělení domu č. p. 2161 na bytové jednotky dle § 5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. Jelikož obecné soudy reálné rozdělení nepovažovaly za možné vzhledem k nepříznivým vztahům mezi účastníky, upřednostnily podle stěžovatele tyto vztahy - jakožto "kategorii, kterou není možno zodpovědně posoudit objektivním způsobem" - nad Ústavou zaručeným právem vlastnit majetek.

Stěžovatel rovněž "vyjadřuje opakovaně svou pochybnost" o závěrech znaleckého posudku podaného znalkyní Ing. V. K. ohledně cen předmětných nemovitostí (domu č. p. 2161), na jehož podkladě obecné soudy určily výši náhrady z vypořádání, jelikož "dostupné údaje, publikované v denním tisku, uvádějí průměrné ceny starších domů podstatně vyšší". Uvedl dále, že "namítal opakovaně chyby v cit. znaleckém posudku, nesprávnost a nahodilost výběru tří obdobných nemovitostí pro účely srovnání a požadoval superarbitraci tohoto posudku znaleckým posouzením příslušného znaleckého ústavu", pročež stanovená náhrada "zcela jistě není ekvivalentem" umožňujícím "v současné době a v lokalitě vnitřní Prahy obstarání obdobného majetkového souboru"; soudy podle jeho názoru měly v daném případě přihlédnout i k vyšší ceně určené znaleckým posudkem "podle cenových předpisů". Stěžovatel posléze odkázal na nález dne 15. 12. 1994,

sp. zn. III. ÚS 102/94

, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, č. 61, v němž Ústavní soud přiměřenou náhradu pojímal "jako v penězích vyjádřený hodnotový ekvivalent umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věcí, jaká byla představována podílem spoluvlastníka, jenž byl přisouzen ostatním spoluvlastníkům".

Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. II. ÚS 45/94

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Tak tomu však v posuzovaném případě zjevně není a stěžovatel opak ani netvrdí; oponenturou zjištění ceny předmětných nemovitostí totiž toliko pokračuje v polemice se skutkovými závěry, k nimž obecné soudy dospěly po obsáhlém dokazování, a to zásadně uplatněním námitek, jež jim již dříve adresoval. Obecné soudy se s nimi vypořádaly nejen obšírně, nýbrž i způsobem, který má racionální a logicky konzistentní základnu; pouhá možnost jiné skutkové verze, byť i obhajitelné, z něj hodnocení důkazů "excesivní" samozřejmě nečiní.

Obecné soudy opřely svůj závěr o nemožnosti reálného rozdělení nejen o zjištění tomu nekorespondujících vztahů mezi účastníky (k tomu srov. kupř. usnesení Obvodního prokurátora pro Prahu 2 ze dne 15. 1. 1992, sp. zn. Pn 297/90, usnesení Městského prokurátora v Praze ze dne 7. 12. 1993, sp. zn. Kn 80/92, spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 19 T 172/95), nýbrž rovněž o zjištění nepříznivých stavebních dispozic a existenci nájmu bytu v domě č.p. 2161 fyzickou osobou, který se zřetelem k § 5 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb. brání přeměně spoluvlastnictví budovy na bytové vlastnictví (srov. Fiala, J., Novotný, M., Oehm, J.: Zákon o vlastnictví bytů, komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2002, str. 61).

Výtka stěžovatele, že přiměřenou náhradu je nutno chápat jako hodnotový ekvivalent umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jaká byla představována jeho podílem přikázaným vedlejší účastnici, je nepřípadná proto, že není podkladu pro úsudek, že obecné soudy vycházely z jiného náhradového režimu, než kterého se stěžovatel dožadoval (viz závěr o obvyklé ceně nemovitostí a přehled nabídkových cen srovnatelných nemovitostí ve znaleckém posudku).

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

K takovým závěrům naopak nelze dospět též v situaci, kdy rozhodné právní závěry obecných soudů - co do určení způsobu vypořádání spoluvlastnictví a stanovení výše přiměřené náhrady - vycházely z právních názorů, jež byly v soudní praxi již dříve formulovány a lze je mít za ustálené.

To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.

K závaznému pořadí, v němž mohou být jednotlivé způsoby vypořádání použity, ve srovnatelných skutkových a právních poměrech se již dříve vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, uveřejněném pod č. C 2846 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu a v časopise Právní rozhledy, roč. 2004, č. 21, str. 803-805, usnesení ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1292/2004, a usnesení ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, roč. 2005, č. 5, str. 183-185; k témuž řešení směřuje i starší judikatura (např. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Cpj 37/88, publikované pod č. 1/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, viz též R 37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Omezení možností vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na jednotky vystihl Nejvyšší soud kupř. v již zmíněném rozsudku ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, nebo rozsudku ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2255/2003.

Závěr obecných soudů ohledně stanovení ceny nemovitosti nestojí ani v rozporu s nosnými důvody rozhodnutí Ústavního soudu, jež se rovněž týkala zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (srov. kupř.

sp. zn. I. ÚS 278/96

,

I. ÚS 202/97

,

II. ÚS 95/99

,

IV. ÚS 739/2000

,

IV. ÚS 88/04

,

III. ÚS 584/04

,

I. ÚS 174/05

).

Kromě toho, že obecné soudy uplatnily právní názory s těmi, jež byly takto identifikovány, souladné, je podstatné, že ani stěžovatel těmto názorům nevytýká, že se dotýkají některého ze základních práv a svobod. Námitku porušení ústavněprávní ochrany vlastnictví, svým obsahem opřenou toliko o tvrzení věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, totiž jen nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Uvedené lze tedy shrnout tak, že stěžovatelem předestřená oponentura rozhodnutí obecných soudů nemá ústavněprávní reflex, jelikož jím otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat. Své právní názory a skutková zjištění rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.

Z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Je-li ústavní stížnost odmítnuta pro neexistenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, není zde ani podkladu pro projednání návrhu na zrušení ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., neboť i kdyby mu mohlo být vyhověno, nemůže již mít na výsledek řízení o ústavní stížnosti vliv. Takový návrh musí být proto odmítnut rovněž [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Vzhledem k tomuto výsledku řízení pozbývá logicky podkladu potřeba věcně reagovat na stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a netřeba zde ani zvláštního (negativního) výroku. Návrh přitom obsahově směřuje proti rozhodnutím vydaným v řízení jiném (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 190/2006), která posuzovanou ústavní stížností napadena nebyla, přičemž rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví - tak jako tak - lze z povahy věci vykonat jen co do povinnosti zaplatit náhradu z vypořádání, ve vztahu k níž je stěžovatel osobou oprávněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu