Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 763/06 ECLI:CZ:US:2007:3.US.763.06.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint regarding family law provisions and procedural fairness in annulment cases.

Numero d'incarto III.ÚS 763/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the plaintiff against lower court rulings and specific sections of the Family Law Act. The plaintiff argued that her father's mental incapacity and subsequent marriage annulment proceedings violated her fundamental rights and fair trial guarantees. The court found no unconstitutional interference because the lower courts applied established legal interpretations and the plaintiff had previously agreed to the standard procedural framework.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant fails to demonstrate that the application of law by general courts constitutes an unconstitutional interference with fundamental rights or freedoms.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint Family Law Act fair trial rights mental incapacity marriage annulment unconstitutional interference legal interpretation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Včas podanou ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví označené rozsudky obecných soudů.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
§ 43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.
čl. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
§ 15 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině
§ 16 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. J., zastoupené JUDr. Josefem Fojtíkem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 1074, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2006, č.j. 57 Co 208/2006-124, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. 9. 2005, č.j. 90 P 458/2002-91, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 15 odst. 1 a § 16 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví označené rozsudky obecných soudů.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citovaná rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích základních práv a svobod plynoucích z čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"). Současně navrhla, aby zrušil ustanovení § 15 odst. 1 a § 16 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o rodině").

Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 30. 8. 2002, č.j. 9 Nc 2030/2001-41, rozhodl tak, že se J. Č. (otec stěžovatelky) zbavuje způsobilosti k právním úkonům. Dospěl k závěru, že "provedenými důkazy, zejména pak ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie, bylo zjištěno, že vyšetřovaný trpí duševní poruchou, pro kterou není schopen činit vůbec žádné právní úkony, přitom tato duševní choroba je trvalá". Usnesením ze dne 25.2.2003, č.j. 90 P 458/2002-47, jmenovanému ustanovil opatrovnicí manželku V. Č.

Usnesením ze dne 13. 1. 2004, č.j. 90 P 458/2002-59, zahájil tentýž soud řízení o vyslovení neplatnosti manželství uzavřeného dne 12. 5. 2001 J. Č. a V. Č. (dále jen "vedlejší účastnicí"); jelikož J. Č. dne 21. 1. 2004 zemřel, soud usnesením ze dne 11. 3. 2004, č.j. 90 P 458/2002-68, řízení zastavil "pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit".

Stěžovatelka se pak podáními ze dne 31. 5. 2004 a 30. 6. 2004 domáhala "vyslovení neplatnosti manželství", resp. "pokračování v řízení o vyslovení neplatnosti manželství", poněvadž podle jejího mínění byl její otec "do manželství vmanipulován již v době, kdy trpěl duševní poruchou, která... následně vedla ke zbavení způsobilosti k právním úkonům".

Soud prvního stupně v záhlaví uvedeným (a ústavní stížností napadeným) rozsudkem návrh zamítl s odůvodněním, že zákon v daném případě nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo. Ustanovení § 16 odst. 2 zákona o rodině - ve prospěch opaku - užít nelze, neboť zemřelý manžel nebyl navrhovatelem, jelikož řízení o vyslovení neplatnosti manželství soud zahájil bez návrhu.

Odvolací soud rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (§ 219 o.s.ř.). Žádná z výjimek ze zásady vyslovené v § 15 odst. 1 zákona o rodině, včetně výjimky zakotvené v § 16 odst. 2 zákona o rodině, uzavřel soud, není "v tomto řízení dána".

Uvedená rozhodnutí stěžovatelka považuje za nesprávná, a je přesvědčena, že se "domáhala pokračování v řízení oprávněně". Obsahové těžiště ústavní stížnosti pak spočívá v námitce, že ustanovení § 16 odst. 2 zákona o rodině je "naprosto bezzubé", jelikož "není schopno postihnout nejzávažnější případy, kdy je hrubě manipulováno s nesvéprávným člověkem", a v rozporu s čl. 1 Listiny znevýhodňuje potomky osob zbavených způsobilosti k právním úkonům oproti potomkům osob, jejichž způsobilostí k právním úkonům byla zachována. Tím se podle názoru stěžovatelky otevírá otázka tzv. mezer v zákoně (opomenutí zákonodárce), již prý Ústavní soud ve své judikatuře posuzoval vícekrát; domnívá se - a v tomto smyslu činí návrh - že ustanovení § 15 odst. 1 a § 16 zákona mají být zrušena, a situace "napravena" zařazením "nového odstavce", jenž by umožnil potomkům zemřelého manžela, který byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, žádat o vyslovení neplatnosti jím uzavřeného manželství.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

K námitce porušení zásady rovnosti dle dovolávaného čl. 1 Listiny se připomíná, že Ústavní soud ve své judikatuře odmítl absolutní chápání principu rovnosti, z čehož rovněž vyplývá, že nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje současně tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva (

sp. zn. Pl. ÚS 4/95

).

V daných souvislostech - vzhledem k předmětu řízení - přichází pak v úvahu jen zásah do práva na ochranu soukromí garantovaného v čl. 7 odst. 1 Listiny, respektive práva na respektování rodinného a soukromého života dle čl. 8 Úmluvy.

Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 3. 2000,

sp. zn. II. ÚS 517/99

, uvedl, že soukromý život chráněný v ustanovení § 11 obč. zák. zahrnuje i život rodinný, resp. vztahy mezi blízkými příbuznými, a jejich vztahy sociální, citové a morální, jakož i zájmy materiální povahy. Tento názor podrobněji Ústavní soud rozvinul v usnesení ze dne 20. 5. 2002,

sp. zn. IV. ÚS 315/01

, v němž vyslovil, že "v souladu s úctou k právům člověka jakožto lidské bytosti s jejími jedinečnými a neopakovatelnými projevy a současně úctou k jakémukoliv lidskému společenství, vycházejícímu ze vzájemného sepětí jej tvořících jedinců, založenému především na vazbách citových, morálních a kulturních, a ve světle výkladu tohoto nezadatelného lidského práva vyzařujícího i do pozitivní úpravy soukromého práva, je významným a nezanedbatelným komponentem práva na ochranu soukromí i jeho negativní složka nacházející své vyjádření v právně podpořené možnosti bránit se proti neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob s rovným právním postavením".

Ze žádného z těchto rozhodnutí (tam vyjádřených názorů) se však nikterak nenaznačuje jakákoliv souvislost s institutem prohlášení manželství za neplatné, resp. s právním postavením stěžovatelky (potomka zemřelého manžela), jež lze s odpovídajícím soudním řízením spojovat.

Za klíčové nutno mít, že stěžovatelkou kritizovaná úprava ustanovení § 16 odst. 1 a 2 zákona o rodině zakotvuje výjimku ze zásady, že nelze prohlásit za neplatné manželství, jež již dříve zaniklo (§ 15 odst. 1 zákona o rodině); pak je totiž pochopitelné, že je tato úprava důvodně vykládána restriktivně. Omezení možností dosáhnout vyslovení neplatnosti manželství i po jeho zániku smrtí jednoho manželů zakotvené v § 16 odst. 2 zákona o rodině (stejně jako v § 16 odst. 1) jen pro případy řízení již zahájených - a to výlučně k návrhu jednoho z manželů - vychází z rozumné a akceptovatelné úvahy, že existence předchozího návrhu manžela představuje okolnost, jež zakládá obhajitelný předpoklad souladu možného výsledku - vyslovení neplatnosti manželství - s dříve reálně projeveným zájmem navrhovatele, resp. navrhujícího manžela.

Není tudíž případné, situuje-li stěžovatelka argument "nerovnosti" do roviny údajného rozlišování potomků osob zbavených způsobilosti k právním úkonům a osob "nezbavených", neboť ustanovením § 16 odst. 2 zákona o rodině založená "odlišnost" plyne z toho, že - oproti zákonem též předjímané možnosti zahájit řízení bez návrhu (srov. § 14 odst. 4 zákona o rodině) - zde takový návrh posléze zemřelého manžela je, a tím je i doložena jeho původní vůle neplatnosti manželství dosíci.

Neobstojí - ani sama o sobě - výtka stěžovatelky, poukazuje-li na okolnost zbavení J. Čt. způsobilosti k právním úkonům a na údajné "vmanipulování do manželství"; coby rozhodné totiž platí - již z povahy ústavní stížnosti - že je bezvýznamná námitka případným porušením práv subjektu jiného než stěžovatelky samé.

Je-li argumentace stěžovatelky vycházející z čl. 1 Listiny tím vypořádána, soustřeďuje se pozornost k druhé ústavní stížností vznesené námitce, jíž se stěžovatelka dovolávala čl. 36 odst. 1 Listiny (čl. 6 odst. 1 Úmluvy); jelikož stěžovatelka netvrdí, že se jí nedostalo řádného procesu (z hlediska dodržení procesních pravidel), může jít jen o to, zda užitým výkladem ustanovení § 15 odst. 1 a § 16 odst. 2 zákona o rodině nebyly založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.

Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupříkladu rozhodnutí ve věci

sp. zn. III. ÚS 269/99

).

V posuzované věci tak již může být jen hodnoceno, zda se obecné soudy nedopustily výkladové "svévole", resp. zda nevybočily z konsensuálně, doktrinálně i judikatorně ustaveného rámce výkladu a užití rozhodných ustanovení hmotného práva (§ 16 odst. 2 zákona o rodině).

Z výše řečeného plyne zjevně, že tomu tak není; není žádného důvodu pro úsudek, že aplikované právní názory mohou být v soudní praxi nonkonformní nebo nepředvídatelné. Obecné soudy je též adekvátně (srozumitelně) odůvodnily, a zakotvily ve zjištěních, která nebyla zpochybněna. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručujícího právo na spravedlivý proces nemůže dojít jen tím, že stěžovatelka s právními závěry obecných soudů nesouhlasí.

Stěžovatelka ostatně v návrhu ze dne 30. 6. 2004 obecným soudům přisvědčila, že "v běžných případech lze v řízení o vyslovení neplatnosti manželství pokračovat k žádosti (návrhu) potomka, pokud návrh podal manžel, jeho rodič"; toliko dovozovala, že "daný případ však běžným rozhodně není", což k účinné oponentuře obecnému výkladu právní normy postačit nemůže.

Ani potud není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, zde práva na spravedlivý proces.

Je tedy namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Je-li ústavní stížnost odmítnuta pro neexistenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, není zde ani podkladu pro projednání návrhu na zrušení ustanovení § 15 odst. 1 a § 16 zákona o rodině, neboť i kdyby mu mohlo být vyhověno, nemůže již mít na výsledek řízení o ústavní stížnosti vliv. Takový návrh musí být proto odmítnut rovněž [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu