Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1654/07 ECLI:CZ:US:2007:2.US.1654.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding unfair contract terms and bank practices in loan dispute.

Numero d'incarto II.ÚS 1654/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against lower court rulings in a loan dispute involving a blank promissory note. The applicant argued violations of fundamental rights due to lack of awareness regarding contract terms and bank practices, but the courts relied on standard contract interpretation and commercial law principles. The Court held that the lower courts correctly applied the law and that the outcome did not violate the right to a fair trial or other constitutional guarantees.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu; Listina základních práv a svobod: Ústavní soud neshledal důvod k zrušení rozhodnutí, pokud obecné soudy řídily postup podle zákona a jejich odůvodnění je srozumitelné a ústavně konformní.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal fair trial rights blank promissory note commercial law principles standard contract terms vigilantibus iura scripta sunt loan agreement validity

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Article 90 of the Constitution
Article 95 of the Constitution
Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 37 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 38 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 6 of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms
Section 267(2) of the Commercial Code
K námitce tísně soudy zcela přiléhavě poukázaly na ustanovení § 267 odst.
Section 49 of the Civil Code
2 obchodního zákoníku, podle něhož v obchodněprávních vztazích nelze aplikovat ustanovení § 49 občanského zákoníku týkající se tísně.
Section 157(2) of the Code of Civil Procedure
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§ 157 odst.
Section 43(2)(a) of the Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky V. V., zastoupené advokátkou JUDr. Hanou Vopálenskou, se sídlem Májová 23, Cheb, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 47 Cm 128/2002, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 9 Cmo 522/2004, za účasti Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která po doplnění i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv garantovaných čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:

Žalobce (Komerční banka, a.s., následně GE Money Bank, a.s.) se návrhem domáhal vydání směnečného platebního rozkazu, kterým by stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit mu pohledávku ve výši 3.001.963,36 s úroky, odměnu a náhradu nákladů řízení. Návrh odůvodnil tím, že stěžovatelka vystavila dne 13. 1. 1998 vlastní blankosměnku jako krycí směnku ke specifikované smlouvě o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 12. 1. 1998. Stěžovatelka dále vystavila směnečné vyplňovací prohlášení, kterým žalobci jako majiteli směnky udělila právo vyplnit za stanovených podmínek směnečnou sumu, údaj splatnosti a platební místo. Žalobce vyplnil směnku v souladu se směnečným vyplňovacím prohlášením a po předchozím upozornění ji dne 10. 7. 2002 předložil stěžovatelce v platebním místě k placení. Krajský soud v Plzni vydal dne 26. 11. 2002 směnečný platební rozkaz, č.j. 52 Sm 172/2002, kterým uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanou částku s 6 % úrokem od 11. 7. 2002 do zaplacení, odměnu ve výši 10.006,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 120.480,- Kč.

Námitky stěžovatelky Krajský soud v Plzni shledal rozsudkem ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 47 Cm 128/2002, nedůvodnými, uvedený směnečný platební rozkaz proto ponechal v platnosti a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 9 Cmo 326/2005, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 552/2006, odmítl.

Stěžovatelka napadla rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně projednávanou ústavní stížností. Podrobně v ní rekapituluje dosavadní průběh řízení. Tvrdí, že si není vědoma toho, že podepsala blankosměnku a směnečné prohlášení. Banka podle ní nebyla oprávněna k vyplnění směnky, neboť jí ve skutečnosti žádné prostředky z úvěrové smlouvy nebyly poskytnuty, neboť banka převedla prostředky sama sobě k úhradě úroků z prodlení z předchozích úvěrových smluv. Takový pohyb finančních prostředků však údajně neodpovídal ujednání se stěžovatelkou.

Všechny úvěrové smlouvy, směnka i směnečné prohlášení jsou podle názoru stěžovatelky neplatné z důvodu jejich neurčitosti a jejich nedobrovolného uzavření v tísni. Podle jejího názoru není možné úročit samotné úroky. Na stěžovatelku byl údajně vyvíjen silný nátlak ze strany zaměstnanců Komerční banky v době, kdy se ocitla v neřešitelné situaci. Veškeré finanční prostředky si totiž půjčila k realizaci podnikatelského záměru vybudování pekárny. Cena finálních pekařských výrobků však neustále klesala bez ohledu na objektivně stoupající náklady na výrobu. Další zdroje financování rovněž nebylo možné realizovat, a to nikoli vinou stěžovatelky. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů stěžovatelka považuje za nedostatečné.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, kdy stěžovatelka podává své vlastní hodnocení skutkového stavu a vyvozuje z něho odlišné právní posouzení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy nepřísluší. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní nebo, zda naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud v projednávaném případě nedospěl k závěru, že by postupem obecných soudů byla porušena tvrzená ústavní práva stěžovatelky. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je dostatečně zřejmé, jakými úvahami se soudy při svém rozhodování řídily a podle kterých ustanovení zákona postupovaly. Obecné soudy dospěly k závěru, že úvěrová smlouva má z hlediska srozumitelnosti zcela standardní úroveň a že stěžovatelka již v minulosti podepsala několik obdobných smluv, z nichž čerpala prostředky, přičemž jejich nesrozumitelnost nikterak nenamítala. K námitce tísně soudy zcela přiléhavě poukázaly na ustanovení § 267 odst. 2 obchodního zákoníku, podle něhož v obchodněprávních vztazích nelze aplikovat ustanovení § 49 občanského zákoníku týkající se tísně. V případě směnky se navíc nejedná o smlouvu. Další skutečnosti, jež stěžovatelka znovu opakuje i v ústavní stížnosti, soudy kvalifikovaly jako popis obtíží, které stěžovatelku při jejím podnikání potkaly, které nicméně nemohou mít vliv na plnění povinností, k němuž se platně zavázala. K námitce stěžovatelky odvolací soud uvedl, že je zcela běžnou praxí požadovat úrok z poskytnutého úvěru i úrok z prodlení, a to i z prodlení s placením úroku z úvěru. Stejně tak nelze považovat za výjimečný postup banky, při němž došlo k tzv. přeúvěrování dvou původních, stěžovatelkou nesplácených úvěrů (nesplácený úvěr je bankou účetně splacen novým úvěrem).

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná

K posuzované věci lze nad rámec dodat, že vzájemná práva a povinnosti smluvních stran úvěrové smlouvy vyplývají ze zákona a ze smlouvy. Jedná se o vztah, pro který obecně platí zásada vigilantibus iura scripta sunt, neboli každý nechť si střeží svá práva daná právním řádem. Každá ze smluvních stran tedy měla dbát o to, aby obsah smluvního ujednání byl pro ni jasně vymezen a aby případné nesrovnalosti byly předem odstraněny. Námitky stěžovatelky, že si nebyla vědoma rozsahu závazků, které na sebe podpisem převzala, jsou s ohledem na uvedenou zásadu nedůvodné.

V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2007

Dagmar Lastovecká , v.r.

předsedkyně senátu