Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 2021/07 ECLI:CZ:US:2007:3.US.2021.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as facts are a factual dispute, not a constitutional violation of presumption of innocence.

Numero d'incarto III.ÚS 2021/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint regarding her conviction for theft and violation of home freedom. The applicant argued that the lower courts violated her presumption of innocence by evaluating evidence against her without proving her subjective intent. The court ruled that the lower courts' assessment of evidence was within the bounds of free evaluation and did not constitute an extreme excess.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible if they are obviously unfounded, as the Constitutional Court cannot re-evaluate evidence assessments absent extreme excess.

Parole chiave

Generato dall'IA
presumption of innocence free evaluation of evidence extreme excess factual dispute constitutional complaint inadmissibility

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
čl. 83 Ústavy ČR
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR
83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů.
čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR
Takto se (skutkové) úvahy nalézacího i odvolacího soudu, reflektující dosah maximy volného hodnocení důkazů, pohybují zcela v mezích mantinelů plynoucích ze zásady nezávislosti soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelky L. F., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Přístavní 16a/1528, 170 00 Praha 7, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2007 č. j. 9 To 193/2007-146 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 26. března 2007 č. j. 3 T 47/2007-123, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který (po odstranění vytknuté vady) splňoval náležitosti požadované zákonem, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla odsouzena pro spáchání trestných činů krádeže [dle § 9 odst. 2 ve spojení s § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák.] a porušování domovní svobody [dle § 9 ve spojení s § 238 odst. 1, 2 tr. zák.] a odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Rovněž jí a dalšímu odsouzenému byl uložen trest propadnutí (blíže specifikovaných) věcí.

Stěžovatelka se cítí být napadenými rozhodnutími dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dle odůvodnění ústavní stížnosti porušení těchto kautel ze strany obecných soudů je založeno tím, že nerozhodovaly ve shodě se zásadou in dubio pro reo potud, že hodnotily v předmětné trestní věci provedené důkazy v neprospěch stěžovatelky a nepřisvědčily předkládané verzi skutkového děje, tedy jejím tvrzením, dle nichž jednak do domu, ve kterém měly být souzené trestné činy spáchány, vstoupila (toliko) za účelem svého sexuálního uspokojení s odsouzeným P., a dále i pro případ, že by tento měl v úmyslu nějakou trestnou činnost páchat, ona si ničeho nebyla vědoma. V domě se nadto ničeho nedotýkala, což dokazuje i absence jakýchkoliv stop po její osobě v inkriminovaných prostorách. Stěžovatelka je toho názoru, že jí nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, tj. obecnými soudy dovozené její srozumění s trestnou činností odsouzeného P. Tím mělo dojít v konečném důsledku k porušení zásady presumpce neviny. Z těchto důvodů se domáhala, aby Ústavní soud nejprve odložil vykonatelnost předmětných rozhodnutí obecných soudů a následně je po provedeném řízení nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Z dnes již ustálené judikatury se podává, že Ústavní soud necítí se být, to z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje na základě své kasační pravomoci pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech

sp. zn. III. ÚS 84/94

,

III. ÚS 166/95

,

II. ÚS 182/02

,

II. ÚS 539/02

,

I. ÚS 585/04

,

II. ÚS 566/06

a další). Tento případ svévolného hodnocení důkazů ve věci stěžovatelky shledán nebyl. Skutkové závěry obecnými soudy přijaté jsou v rámci vázanosti pravidly logiky v nezbytném rozsahu řádně odůvodněny, mají kontextuální přesvědčivost a z argumentačního prostoru vymezeného provedeným dokazováním jakkoli nevykročují.

Takto se (skutkové) úvahy nalézacího i odvolacího soudu, reflektující dosah maximy volného hodnocení důkazů, pohybují zcela v mezích mantinelů plynoucích ze zásady nezávislosti soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.

Důsledkem toho je, že v rovině ústavnosti jeví se námitky stěžovatelky jako skutková polemika postrádající z pohledu příkladmo vyjmenované rozhodovací praxe Ústavního soudu ústavněprávní relevanci. Z toho důvodu byla její ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrh na odklad výkonu rozhodnutí se tak stal bezpředmětným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2007

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu