Constitutional Court dismisses appeal regarding conviction based on secret witness testimony without violating fair trial rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against a Supreme Court verdict convicting him of aiding theft and complicity. The applicant argued that his fair trial rights were violated because the conviction relied on statements from secret witnesses who were never present in court and were identified as police informants. The court rejected this claim, finding the Supreme Court's decision sufficiently reasoned regarding the necessity of secrecy and the quality of the witnesses' participation.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as obviously unfounded when the lower court's decision is adequately reasoned regarding the use of secret witness testimony and the protection of state secrets.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele J. L., zastoupeného JUDr. Jitkou Fišerovou, advokátkou se sídlem U Zvonu 11, 301 12 Plzeň, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2007 sp. zn. 4 To 25/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl stěžovatel pro (ve skutkové větě výroku) blíže popsaná jednání uznán vinným ze spáchání pomoci k trestnému činu krádeže dle § 10 odst. 1 písm. c), § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. a trestného činu podílnictví ve smyslu § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. V důsledku toho byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roků se zařazením k výkonu trestu do věznice s ostrahou a dále bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Toto rozhodnutí stěžovatel napadl včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností s tvrzením, že jím byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomuto zásahu do ústavních práv mělo dojít dle tvrzení stěžovatele tím, že byl odsouzen rovněž na základě výpovědi utajených svědků, a to německých státních příslušníků, vyslechnutých toliko v přípravném řízení, kteří se k jednání před soudem nedostavili. Tito svědci byli, jak vyplývá z předvolání k hlavnímu líčení "skrytými vyšetřovateli policejního prezídia Würzburg". Tuto skutečnost se stěžovatel, jak v naraci návrhu uvádí, dověděl ex post, pročež na ni již nemohl adekvátně reagovat a uplatnit tak svá obhajovací práva v plném rozsahu z této znalosti plynoucí. Uvedené svědky považuje rovněž za nevěrohodné, a proto se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nálezem zrušil.
.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Rozsudek Vrchního soudu v Praze je ve vztahu k relevantním aspektům stěžovaných svědeckých výpovědí dostatečně přesvědčivě a ústavně souladně odůvodněn, ve shodě s rozhodovací praxi Ústavního soudu, na kterou se příkladmo přiléhavě v odůvodnění rovněž poukazuje. To jednak nejprve z pohledu procesních podmínek užití těchto svědeckých výpovědí ex lege předjímaných (v tom rámci současně zabývá se i otázkou dostatečného naplnění podmínek potřeby utajení svědků), jednak následně ve vztahu k případné kvalitě účasti utajených svědků na relevantním skutkovém ději ve smyslu "policejní provokace", jakož konečně posléze stran toliko subsidiární usvědčující povahy těchto důkazů a takto současně zabývá se i kompenzací potlačení (zúžení) práv obhajoby (s. 61-62, s. 67-72). Úvahy soudu v tomto ohledu nevykazují prvky svévole a jsou akceptovatelným výrazem zásady nezávislosti soudního rozhodování (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR).
Vycházeje z tohoto posouzení stížnostních námitek, Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu