Constitutional complaint dismissed as untimely because appeal rejection was not based on discretion grounds. The court ruled the 60-day deadline started from the appellate court's judgment, not the Supreme Court's rejection. The Supreme Court rejected the appeal on substantive grounds, not discretion, so the constitutional complaint was time-barred. The court held that the 60-day deadline for a constitutional complaint begins from the service of the final judgment when the appeal rejection is not based on discretionary grounds. The court dismissed the complaint because the appellant failed to meet the statutory time limit for filing the constitutional complaint. The court determined that the deadline for filing a constitutional complaint starts from the service of the final judgment when the appeal rejection is not based on discretionary grounds. The court dismissed the complaint because the appellant failed to meet the statutory time limit for filing the constitutional complaint. The court determined that the deadline for filing a constitutional complaint starts from the service of the final judgment when the appeal rejection is not based on discretionary grounds. The court dismissed the complaint because the appellant failed to meet the statutory time limit for filing the constitutional complaint. The court determined that the deadline for filing a constitutional complaint starts from the service of the final judgment when the appeal rejection is not based on discretionary grounds.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by the appellant against lower court rulings regarding a land purchase obligation. The appellant argued the complaint was timely, citing the Supreme Court's rejection of his appeal as the trigger for the 60-day deadline. The court ruled that since the Supreme Court rejected the appeal on substantive grounds rather than discretionary unacceptability, the deadline commenced from the final appellate judgment, rendering the complaint untimely.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu; The 60-day deadline for filing a constitutional complaint begins from the service of the final judgment when the appeal rejection is not based on discretionary grounds.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. J. B., zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Táboritská 23, Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2004, č. j. 27 Co 426/2004, 27 Co 427/2004-211, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 5. 2004, č. j. 11 C 457/2003-183, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 6. 2004, č. j. 11 C 457/2003-194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2007, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Včasnost ústavní stížnosti dovozuje od doručení usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání jako nepřípustné.
Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených bylo zjištěno, že Okresní soud v Benešově zamítl rozsudkem ze dne 27. 5. 2004, č. j. 11 C 457/2003-183, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 7. 2004, žalobu na uložení povinnosti žalovanému Pozemkovému fondu ČR uzavřít se stěžovatelem kupní smlouvu, specifikovanou ve výroku tohoto rozsudku. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2004, č. j. 27 Co 426/2004, 27 Co 427/2004-211, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, potvrdil. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 23. 5. 2007, č. j. 33 Odo 527/2005-231. Konstatoval, že podstatou dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, popř. neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení důkazů, což ovšem přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání, je povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti, mezi něž patří dodržení zákonem stanovené lhůty k podání ústavní stížnosti.
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem je řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost za včasnou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Tato podmínka však v daném případě splněna není.
Dovolání stěžovatele směřovalo proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu. Jeho přípustnost tedy byla dána toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V tomto směru byl stěžovatel o podmínkách přípustnosti dovolání odvolacím soudem řádně poučen. Žádnou otázku zásadního právního významu tak, jak má na mysli ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., však nenastolil. Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl, neboť neobsahovalo žádné důvody, pro něž by právní závěry odvolacího soudu měly být přezkoumány. Odmítl tedy dovolání nikoli z důvodu, že jeho přípustnost závisela na jeho uvážení.
Za této situace, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, je nutno 60denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvíjet již ode dne doručení potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Praze stěžovateli. S ohledem na právní moc tohoto rozsudku dne 10. 12. 2004 (kterou stěžovatel nezpochybňuje) a vzhledem k datu podání ústavní stížnosti (10. 8. 2007) je zcela evidentní, že tato zákonná lhůta nebyla stěžovatelem dodržena.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť byla podána po stanovené lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2007
Stanislav Balík
soudce zpravodaj