Constitutional Court dismisses appeal claiming evidence evaluation violated fair trial rights and due process.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint regarding a criminal conviction for assault and failure to assist. The applicant argued that lower courts improperly evaluated evidence and failed to apply the principle of *in dubio pro reo*. The court held that it lacks jurisdiction to re-evaluate factual findings unless there is an extreme excess in reasoning, which was not found here. Consequently, the appeal was dismissed as obviously unfounded under the Constitutional Court Act.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses constitutional complaints as obviously unfounded when the lower courts' evaluation of evidence is reasonably justified and does not constitute an extreme excess in reasoning.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele J. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Trunečkou, advokátem se sídlem Moravská 52, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2007 sp. zn. 3 Tdo 503/2007, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2007 č. j. 10 To 476/2006-229 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. října 2006 č. j. 1 T 142/2006-171, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. října 2006 č. j. 1 T 142/2006-171 byl stěžovatel pro (ve skutkové větě výroku) blíže popsané jednání uznán vinným ze spáchání trestných činů ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a neposkytnutí pomoci ve smyslu § 208 tr. zák. V důsledku toho byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zařazením k výkonu trestu do věznice s dozorem a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu trvání osmi roků.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2007 sp. zn. 10 To 476/2006 bylo odvolání stěžovatele do citovaného rozsudku směřující zamítnuto a následně v této trestní věci rozhodující Nejvyšší soud jeho dovolání, které posoudil z pohledu dikce § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, usnesením ze dne 16. května 2007 sp. zn. 3 Tdo 503/2007 odmítl. Učinil tak z důvodu, že v předmětné trestní věci pochybení odvolacího soudu sice shledal, za rozhodné nicméně považoval, že tato vada neměla dopad na právní posouzení skutku (dle § 224 odst. 1, 2 tr. zák.). Odvolacímu soudu (v rámci úvah v odůvodnění obsažených) vytkl, že za situace, kdy nevzal za prokázané, že by příčinou dopravní nehody byla rychlost stěžovatelem řízeného vozidla, nýbrž (toliko) jeho neopatrná a nebezpečná jízda, v důsledku níž vjel s osobním autem do protisměru, současně neupravil vlastním postupem (§ 258 odst. 1, § 259 odst. 3 tr. řádu) skutkovou větu pod bodem 1) výroku rozsudku nalézacího soudu, aby tato přesně a výstižně vyjadřovala skutkový stav věci, ze kterého odvolací soud při podřazení pod příslušná zákonná ustanovení vycházel.
Rozhodnutí soudu I. a II. stupně stěžovatel napadl opakovaně ústavní stížností. Usnesením Ústavního soudu ze dne 21. března 2007
sp. zn. I. ÚS 521/07
byla první z nich odmítnuta pro nepřípustnost, usnesením ze dne 7. srpna 2007
sp. zn. II. ÚS 1667/07
druhá potom jako podaná po lhůtě stanovené zákonem pro její podání.
Včas podanou [posouzeno ve shodě s rozhodovací praxí v nálezech vyjádřenou (
sp. zn. II. ÚS 205/03
,
I. ÚS 125/04
,
IV. ÚS 251/04
)] ústavní stížností stěžovatel napadl označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu mělo dojít dle tvrzení stěžovatele tím, že v jeho trestní věci byly nesprávně (neadekvátně) hodnoceny provedené důkazy. Nazírání na toto nesprávné hodnocení stěžovatel v naraci návrhu podrobně popsal a rovněž v něm vytkl i vadu, která byla (ve vztahu k jejímu možnému relevantnímu dopadu) předmětem shora uvedeného úsudku Nejvyššího soudu ex lege předjímaného [§ 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu]. Stěžovatel má za to, že vyústěním těchto jím namítaných pochybení je nevyvození konsekvencí plynoucích ze zásady in dubio pro reo, z kteréhož důvodu se rovněž v petitu návrhu domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z dnes již ustálené judikatury podává se, že Ústavní soud necítí se být, to z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje na základě své kasační pravomoci pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
III. ÚS 166/95
,
II. ÚS 182/02
,
II. ÚS 539/02
,
I. ÚS 585/04
,
II. ÚS 566/06
a další).
Tento případ svévolného hodnocení důkazů ve věci stěžovatele shledán nebyl. Skutkové závěry obecnými soudy přijaté jsou v rámci vázanosti pravidly logiky v nezbytném rozsahu řádně odůvodněny, mají kontextuální přesvědčivost, to i stran vypořádání se s (dílčími) rozpory z jednotlivých důkazů plynoucích a nevykazují mezery. Takto se úvahy nalézacího i odvolacího soudu, reflektující dosah maximy volného hodnocení důkazů, pohybují v mezích mantinelů plynoucích ze zásady nezávislosti soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.
Pochybení (již) Nejvyšším soudem soudu odvolacímu vytknuté potom dle názoru Ústavního soudu z hlediska procesu jako celku a jeho výsledku samo o sobě důvod pro kasaci nezakládá, ani pro jeho povahu zakládat nemůže (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 191/06
). I ve vztahu k tomuto stížnostnímu bodu se lze se závěrem Nejvyššího soudu v mezích práva jednoduchého učiněným ztotožnit.
Vycházeje z tohoto posouzení stížnostních námitek, Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu