Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 361/06 ECLI:CZ:US:2007:2.US.361.06.1 Generato dall'IA

Constitutional Court annuls lower court ruling denying rent increase claim due to lack of specific law.

Numero d'incarto II.ÚS 361/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court annulled the Prague City Court's decision rejecting the tenant's claim for increased regulated rent. The lower court had dismissed the claim because no specific statute governed rent increases, relying on a repealed provision. The Court ruled that denying relief due to legislative silence constitutes a denial of justice and violates the right to property.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law on the Constitutional Court; Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 11, Paragraph 1: General courts must provide protection for property rights and cannot deny relief solely because the law is silent or unclear, as such a refusal amounts to a denial of justice.

Parole chiave

Generato dall'IA
denial of justice property rights protection regulated rent increase legislative silence Constitutional Court review denegatio iustitiae civil procedure standards

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law on the Constitutional Court
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 11, Paragraph 1
Civil Code, Section 696, Paragraph 1
Způsob výpočtu nájemného, úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, způsob jejich placení i případy, kdy je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, má stanovit dle § 696 odst.
Civil Code, Section 671, Paragraph 1
Vzhledem k existenci této speciální úpravy není možné aplikovat obecné ustanovení § 671 odst.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Rozhodování obecných soudů o zvýšení regulovaného nájemného

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 26. července 2007

sp. zn. II. ÚS 361/06

ve věci ústavní stížnosti Ing. F. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2006 č. j. 19 Co 8/2006-38, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti vedlejší účastnici J. M. v části týkající se doplatku nájemného.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2006 č. j. 19 Co 8/2006-38 se zrušuje.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s tím, že jím bylo zasaženo do jeho práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 16 C 121/2005, z něhož zjistil následující:

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 28. 11. 2005 č. j. 16 C 121/2005-16 rozhodl, že žalovaná (nyní vedlejší účastnice - viz záhlaví tohoto rozhodnutí) je povinna zaplatit žalobcům (vedle stěžovatele dále V. J., J. B. a Ing. V. K., dále též "žalobci") částku 30 Kč s poplatkem z prodlení, dále vyčísleným (výrok I). Výrokem II zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali po žalované zaplacení částky 3 388 Kč, 20 Kč a 5 118 Kč. Výrokem III zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali po žalované zaplacení příslušenství pohledávek a poplatku z prodlení tak, jak dále ve výroku vymezeno. Žalobcům pak uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Žalobci se po žalované v projednávané věci domáhali jednak zaplacení doplatku nájemného (3 338 Kč za dva měsíce), dále částky 2 x 25 Kč za vybavení bytu a úhrady vyúčtování záloh za služby za období 2000-2002 (5 118 Kč), vše s příslušenstvím, resp. s poplatky z prodlení. Žalovaná užívá blíže označený byt v nemovitosti, již vlastní žalobci. Soud v části odůvodnění relevantní z pohledu projednávané ústavní stížnosti dospěl k závěru, že žalobci na zvýšené nájemné nárok nemají. Způsob výpočtu nájemného, úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, způsob jejich placení i případy, kdy je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, má stanovit dle § 696 odst. 1 občanského zákoníku zvláštní předpis. Vzhledem k existenci této speciální úpravy není možné aplikovat obecné ustanovení § 671 odst. 1 občanského zákoníku.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2006 č. j. 19 Co 8/2006-38 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a žalobcům uložil zaplatit žalované náklady řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně správně a dostatečně zjistil skutkový stav, řádně hodnotil provedené důkazy a své rozhodnutí odůvodnil v souladu s § 157 odst. 2 občanského soudního řádu a nepochybil ani v právním hodnocení věci. Pokud jde o požadavek žalobců na zaplacení rozdílu mezi placeným nájemným a nájemným "ekonomicky odůvodněným", uvedl, že soud prvního stupně rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a že nemá důvodu od vyslovených právních závěrů se odchýlit. Dodal, že žalovaná hradí regulované nájemné, které jí bylo dříve předepsáno, a dohoda o nájemném, byť regulovaném, mezi účastníky uzavřena byla.

Stěžovatel napadá závěry odvolacího soudu v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že jeho vlastnickému právu není poskytnuta soudní ochrana. Z neexistence zvláštního předpisu dle § 696 odst. 1 občanského zákoníku nelze dle něj usuzovat na neoprávněnost požadavku stěžovatele na úhrady za užívání bytu ve spravedlivě stanovené výši na hranici ztrátového hospodaření a odvozovat nárok nájemce na ochranu stavu, který je protiústavní. Direktivně stanovené základní úhrady za užívání bytu pod hranicí ztrátového hospodaření nesplňují podmínky § 671 občanského zákoníku. Úhrady nesplňující podmínky § 671 odst. 1 občanského zákoníku nelze považovat za nájemné a jejich úpravu za jednostranné zvýšení nájemného. Stěžovatel se žalobou domáhal nájemného ve výši obvyklé vzhledem k tomu, že nedošlo k dohodě o ceně. Nejedná se tak o zvyšování nájemného, ale domáhání se spravedlivé výše úhrad, když jiná výše nebyla mezi stranami sjednána. Odkaz soudu na chybějící pokyny k postupu, jak se domáhat nájemného v obvyklé výši, nepovažuje stěžovatel za dostatečný důvod pro zamítnutí žaloby. Svůj požadavek považuje za oprávněný.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Městský soud v Praze, a vedlejší účastníky řízení, Ing. V. K., J. B., V. J. a J. M., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Vedlejší účastnice J. M. navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a stěžovateli uložil povinnost uhradit jí náklady právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem ve výši 25 000 Kč. Zastává shodný názor jako obecné soudy, totiž že § 671 odst. 1 občanského zákoníku nemůže být s ohledem na speciální úpravu v § 696 odst. 1 občanského zákoníku aplikován. Nárok stěžovatele považuje za neoprávněný. Dále se pak vyjadřuje k požadavku stěžovatele na platby za vybavení bytu a úhradu vyúčtování záloh, o čemž obecné soudy sice též rozhodovaly, nicméně čímž se stěžovatel ve své ústavní stížnosti výslovně nezabývá.

Ostatní účastníci se, ač doloženě vyzváni, k ústavní stížnosti nevyjádřili.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud předem uvádí, že vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatele směřuje dle svého odůvodnění pouze do závěrů odvolacího soudu týkajících se jeho požadavku na úhradu doplatku nájemného, neměl důvodu přezkoumávat důvody rozhodnutí soudu o platbách za vybavení bytu a úhrady vyúčtování záloh za služby za léta 2000-2002.

Ústavní soud se ke shodné otázce, která byla předmětem napadených rozhodnutí, opakovaně ve své judikatuře vyjádřil, a to zejména v nálezu pléna ze dne 28. 2. 2006

sp. zn. Pl. ÚS 20/05

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.; dále viz např. nález ze dne 8. 2. 2006

sp. zn. IV. ÚS 611/05

, nález ze dne 21. 3. 2006

sp. zn. I. ÚS 717/05

, nález ze dne 16. 5. 2006

sp. zn. IV. ÚS 111/06

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 34 a č. 64, svazek 41, nález č. 102, aj.), v němž upozornil, že není přípustné přenášet sociální zátěž jedné skupiny lidí (nájemci) na skupinu druhou (pronajímatelé) a není ani přípustné vytvářet různé kategorie pronajímatelů v závislosti na tom, zda nájemné v bytech jedné skupiny podléhá regulaci, či nikoliv. Zdůraznil, že flagrantní důsledky nečinnosti zákonodárce vedou k nutnosti nahradit instrumenty právní ochrany pronajímatelů chybějící na úrovni "obyčejného" zákona využitím principů ústavněprávní regulace. Je na obecných soudech, konstatoval Ústavní soud, aby naplnily svoji základní funkci a zajistily proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a to tak, že nebudou zamítat žaloby pronajímatelů požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. Zamítání těchto žalob z důvodů souhrnně obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. 26 Cdo 867/2004 (posléze využívaných v usneseních odmítajících dovolání pro nepřípustnost - viz usnesení sp. zn. 26 Cdo 80/2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005, sp. zn. 26 Cdo 1647/2005, sp. zn. 26 Cdo 1912/2005), označil Ústavní soud za porušení čl. 36 Listiny.

Shora uvedené plně dopadá i na projednávaný případ, a Ústavní soud proto neshledal důvod se od citovaného rozhodnutí odchýlit. I pro projednávaný případ tak platí, že obecné soudy svým rozhodnutím odepřely stěžovateli ochranu jeho vlastnického práva, když konstatovaly, že v důsledku existence speciálního ustanovení § 696 odst. 1 občanského zákoníku, odkazujícího na speciální úpravu, zrušenou ovšem pro neústavnost Ústavním soudem, nelze postupovat dle obecných ustanovení a nárok stěžovateli přiznat. Jak Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 6. 4. 2006

sp. zn. I. ÚS 489/05

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80), není přípustné, aby soud odmítl rozhodnutí z důvodu "mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona"; takový případ by byl odmítnutím spravedlnosti - denegatio iustitiae. Ústavní soud má v souladu s citovaným nálezem pléna

sp. zn. Pl. ÚS 20/05

za to, že obecné soudy mají za přispění principů obsažených v myšlenkových konstrukcích tvořících nosné rozhodovací důvody dosavadní judikatury Ústavního soudu dostatek platné právní úpravy, aby rozhodly a poskytly ochranu základním právům účastníků, kteří před ně přinesli svůj spor. Obecné soudy tak musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci, což je však otázkou jednoduchého práva, a tedy plně v jejich kompetenci. Je přitom nutno se vyvarovat libovůle; rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. Ústavní soud podotýká, že tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1. 1. 2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem.

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecné soudy, resp. odvolací soud, jehož rozhodnutí je výhradně napadeno, nesplnily svou úlohu poskytovat ochranu právům a svým postojem k návrhu stěžovatele odepřely ochranu jeho základnímu právu garantovanému čl. 11 odst. 1 Listiny. Vzhledem k vysloveným závěrům Ústavní soud po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání, se souhlasem účastníků (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Oproti tomu návrh vedlejší účastnice na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem odmítl, neboť pro postup dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu neshledal s ohledem na své rozhodnutí ve věci samé důvod.