Constitutional Court dismisses appeal as lower courts correctly applied tax law without violating constitutional rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the taxpayer's constitutional complaint against administrative and judicial decisions regarding property transfer tax. The taxpayer argued that the tax authority and courts failed to consider a waived municipal debt and a rental agreement, resulting in an excessive tax assessment. The court ruled that the lower authorities correctly interpreted the law and that the taxpayer's claims did not constitute a violation of her constitutional rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court does not review the legality of ordinary court decisions unless they unjustifiably infringe constitutionally guaranteed rights, and mere disagreement with legal interpretation without extreme disproportion or arbitrariness does not constitute such an infringement.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky E. M., zastoupené JUDr. Martinem Tocikem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2005, č. j. 2 Afs 210/2004-81, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2004, č. j. 30 Ca 260/2002-32, rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 3. 7. 2002, č. j. 3178/140/2002, a rozhodnutí Finančního úřadu v Karlových Varech ze dne 5. 11. 2001, č. j. 137562/01/128960/1145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 4. 11. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Z obsahu ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Finančního úřadu v Karlových Varech ze dne 5. 11. 2001, č. j. 137562/01/128960/1145, byla stěžovatelce vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 38 750 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 3. 7. 2002, č. j. 3178/140/2002, zamítnuto. Žaloba stěžovatelky proti výše uvedeným rozhodnutím byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 4. 2004 č. j. 30 Ca 260/2002-32, taktéž zamítnuta. Stejně tak byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2005, č. j. 2 Afs 210/2004-81, zamítnuta i následná kasační stížnost.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že správce daně pochybil, když do vyměřovacího základu zahrnul odstupné za uvolnění bytu a závazek vůči městu Karlovy Vary, který přešel společně s převodem vlastnického práva k nemovitosti na kupující. Správce daně měl dle ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, povinnost spolehlivě a co nejúplněji zjistit veškeré rozhodné skutečnosti, přesto pominul, že předmětný závazek byl městem Karlovy Vary prominut. S námitkou stěžovatelky, že nebylo zohledněno prominutí závazku, se dostatečně nevypořádal ani krajský soud, který neprovedl navržený důkaz výslechem svědků a nevyužil ani jiných zákonných možností ke zjištění rozhodných skutečností. Co se týče odstupného za uvolnění bytu, nemohlo se jednat o zastřený právní úkon, jak dovozoval správce daně, neboť stěžovatelka a její manžel byt i po převodu vlastnického práva k němu fakticky užívali na základě dohody o užívání s vlastníky zbylých podílů na nemovitosti, a to až do listopadu roku 1998. Tím, že stěžovatelce byla vyměřena daň vyšší než odpovídalo ustanovením zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 357/1992 Sb."), došlo dle jejího názoru k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení, spis krajského soudu, sp. zn. 30 Ca 260/2002, a příslušný spisový materiál Finančního úřadu v Karlových Varech.
Finanční ředitelství v Plzni, krajský soud i Nejvyšší správní soud ve svých vyjádřeních shodně uvedly, že dle jejich názoru k namítanému porušení ústavně zaručených práv nedošlo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze zopakovala již dříve uplatněné námitky, s nimiž se účastníci řízení vypořádali v odůvodnění svých rozhodnutí, na něž v dalším pro stručnost odkázali. Nejvyšší správní soud konstatoval, že i nadále zastává názor, že za sjednanou cenu ve smyslu § 10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. je nutno považovat veškerá finanční plnění, která jsou za prodej mezi kupujícím a prodávajícím sjednána, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Krajský soud pak k námitce, že dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu, podotkl, že skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně byly dle jeho názoru v potřebném rozsahu zjištěny již v posuzovaném daňovém řízení, a to z písemných projevů vůle, zachycených v důkazech. Za těchto okolností považoval krajský soud provádění dalšího dokazování za nadbytečné, což uvedl i v odůvodnění svého rozhodnutí. V závěru svého vyjádření krajský soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Na výše uvedená vyjádření reagovala stěžovatelka replikou ze dne 27. 2. 2006, v níž odkázala na tvrzení a návrhy obsažené v ústavní stížnosti a dále konstatovala, že na ústavní stížnosti trvá.
III. Ústavní soud následně napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, byl by Ústavní soud povolán k jejich ochraně zasáhnout. Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatelky s interpretací ustanovení § 10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. tak, jak byla provedena obecnými soudy, resp. správcem daně. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci tehdy, jestliže by vyslovené právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, nebo tehdy, jestliže by byl v procesu aplikace "jednoduchého práva" obsažen prvek svévole, např. v důsledku nerespektování kogentní normy, anebo prvek extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu. Sama skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá dotčení v jejích ústavně zaručených právech (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006,
sp. zn. IV. ÚS 541/05
, dostupný na www.judikatura.cz, nebo nález ze dne 8. 7. 1999,
sp. zn. III. ÚS 224/98
, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.).
Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že správce daně, resp. obecné soudy interpretovaly předmětné ustanovení zákona č. 357/1992 Sb. extrémním způsobem a tím porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Závěru správních orgánů, resp. obecných soudů, že za sjednanou cenu ve smyslu § 10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. je nutno považovat veškerá finanční plnění, která jsou za prodej mezi kupujícím a prodávajícím sjednána, a že tak je nutno za daných okolností do vyměřovacího základu zahrnout rovněž sjednané odstupné a závazek vůči městu Karlovy Vary, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Předmětný závěr byl v napadených rozhodnutích řádně rozveden a odůvodněn, přičemž stěžovatelka ani v ústavní stížnosti neuvedla nic, co by bylo způsobilé jeho správnost zpochybnit. Stěžovatelka pouze opakovala námitky, které již uplatnila v předchozím průběhu řízení a s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Domáhala-li se stěžovatelka za těchto okolností revize napadených rozhodnutí, stavěla Ústavní soud svou ústavní stížností do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu