Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 920/07 ECLI:CZ:US:2007:3.US.920.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against dismissal of bail request due to procedural change after indictment.

Numero d'incarto III.ÚS 920/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a detainee against the City Court of Prague's decision to dismiss his bail request. The court found that while the original bail request remained substantively unresolved, the procedural shift after the indictment meant the City Court retained jurisdiction over the matter. Consequently, the court ruled that the existing situation did not inherently violate constitutional rights, as the competent court could address the unresolved request alongside the new detention decision.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 149 odst. 1 t. ř.; § 71 odst. 5 t. ř.: A change in procedural status after indictment does not automatically constitute a violation of fair trial rights if the competent court retains jurisdiction to resolve the original request.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal bail request procedural status indictment jurisdiction shift fair trial rights violation procedural economy principle

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 149 odst. 1 t. ř.
§ 71 odst. 5 t. ř.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
§ 39 zákona o Ústavním soudu
Vzhledem k tomu, že bylo o ústavní stížnosti stěžovatele rozhodnuto v podstatě neprodleně, pozbylo posouzení návrhu na její projednání mimo pořadí dle § 39 zákona o Ústavním soudu smysl.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 16. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem v Praze 8, Hnězdenská 735/6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 44 To 106/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2007, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 44 To 106/2007, s tím, že uvedený soud porušil jeho právo zaručené čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 1 Nt 945/2006, byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, načež Městský soud v Praze je výše označeným rozhodnutím podle § 149 odst. 1 trestního řádu zrušil. Svůj postup zdůvodnil tím, že ještě před projednáním stížnosti stěžovatele byla obvodním státním zástupcem pro Prahu 10 podána u Obvodního soudu pro Prahu 10 obžaloba, a tak již není jako soud rozhodující v přípravném řízení procesně příslušným k projednání této stížnosti. Na vysvětlenou doplnil, že nyní se věc nachází ve stádiu soudního řízení a soud rozhodující v přípravném řízení již nemůže rozhodovat o žádostech obviněného o propuštění z vazby na svobodu. Při rozhodování o příslušné žádosti soud zkoumá existenci a další trvání důvodů vazby, přičemž musí postupovat dle stavu, který existuje v době jeho rozhodování, a ten se může lišit od stavu v době, kdy bylo soudem prvního stupně o žádosti obviněného rozhodnuto. Změněná procesní situace brání tomu, aby stížnostní soud mohl věcně rozhodovat o důvodnosti vazby a přezkoumávat z věcných hledisek rozhodnutí soudu přípravního řízení v době, kdy se věc již v přípravném řízení nenachází. Pokud by stížnostní soud ve věci rozhodl, nepřípustně by zasahoval do kompetence soudu, u něhož byla podána obžaloba a který je jediný oprávněn posuzovat důvodnost dalšího trvání vazby.

Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel má za to, že pouhým zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně mu byla odmítnuta spravedlnost. Povinností stížnostního soudu bylo o jeho stížnosti rozhodnout z hlediska její důvodnosti, a jestliže se tak nestalo, zůstala zcela nevyřešena věcná otázka osudu podané žádosti o propuštění z vazby, tedy zda skutkový stav umožňuje žádosti stěžovatele vyhovět či nikoli. Dle názoru stěžovatele nemůže realizaci práva, plynoucího z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, bránit změna procesních okolností. Pro tyto důvody navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Současně navrhl, aby jeho ústavní stížnost projednal postupem podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu). Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Obdobnou problematikou se již Ústavní soud zabýval ve svém usnesení ze dne 3. 3. 2004,

sp. zn. III. ÚS 451/03

(ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno). V uvedené věci šlo o to, že ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl stížnost obviněného proti rozhodnutí soudu prvního stupně (Městského soudu v Brně), jímž byla zamítnuta žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu; svůj závěr krajský soud zdůvodnil tím, že státní zástupce ve věci podal obžalobu ke krajskému soudu a zákonným soudcem pro rozhodování o vazbě je příslušný předseda senátu krajského soudu, kterému byla věc přidělena, přičemž senát, který vyřizuje stížnosti proti rozhodnutí v souvislosti s přípravným řízením, již ve věci rozhodovat nemůže.

Ústavní soud tehdy nejprve poukázal na judikaturu obecných soudů, konkrétně na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 1998, sp. zn. 8 To 2/98 (uveřejněno in: Soudní judikatura, seš. č. 5/1998/Jt 43/98/), a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 4 To 508/98 (uveřejněno in: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5/1999/Rt 31/99/), a uvedl, že "po podání obžaloby se orgánem příslušným k rozhodnutí o vazbě (§ 71 odst. 5, § 73b odst. 2 trestního řádu) stal soud, a to navíc soud krajský (§ 17 trestního řádu), stížnostním soudem se tudíž stal soud vrchní [§ 146 odst. 1 písm. c) trestního řádu]". Na základě toho učinil Ústavní soud závěr, že po podání obžaloby již v dané věci krajský soud jako soud stížnostní nebyl oprávněn rozhodovat. K tomu pak poznamenal, že "vzhledem ke skutečnosti, že trestní řád pro takové případy neobsahuje výslovnou úpravu, nastává z procesního hlediska poměrně složitá situace, kdy není zřejmé, jak s takovou stížností naložit. V prvním z výše uvedených judikátů bylo stížností napadené rozhodnutí stížnostním soudem podle § 149 odst. 1 trestního řádu zrušeno s tím, že původní žádost sice zůstane nevyřešena, avšak zůstane součástí spisu a po podání obžaloby k ní příslušný soud z úřední povinnosti přihlédne". Ústavní soud k tomu konstatoval, že daném případě sice žádost stěžovatele o propuštění z vazby vyřízena byla, za to však zůstala - z věcného hlediska - nevyřízena stížnost proti rozhodnutí o této žádosti. Ústavní soud poté uzavřel, že i kdyby ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu zrušil, nebyl by zde orgán, jenž by o stížnosti stěžovatele mohl znovu rozhodovat, a že vzniklá procesní situace sama o sobě nemusí obecně představovat porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, protože ta jsou chráněna tím, že soud po podání obžaloby je podle § 71 odst. 5 trestního řádu povinen o vazbě rozhodnout, přičemž o nevyřízené žádosti stěžovatele o propuštění na svobodu může, vzhledem k principu procesní ekonomie, rozhodovat společně s rozhodováním o ponechání obviněného ve vazbě, jak uvedl ve svém nálezu Ústavní soud ze dne 15. 10. 2003,

sp. zn. IV. ÚS 253/03

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 121), příp. při tomto svém rozhodování ex officio zohlední i (věcně) nevyřízenou stížnost obviněného.

Obdobnou věcí, ve které však bylo usnesení soudu prvního stupně o žádosti o propuštění z vazby zrušeno (tedy jako tomu bylo ve věci nyní posuzované), se Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 18. 4. 2007,

sp. zn. IV. ÚS 872/07

(ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno), a dospěl ke stejným závěrům, k jakým dospěl v již zmíněné věci

sp. zn. III. ÚS 451/03

.

Případ stěžovatele se odlišuje od výše uvedených tím, že stížnostním soudem v přípravném řízení byl Městský soud v Praze a je jím po podání obžaloby i nadále. Tato skutečnost, dle názoru Ústavního soud, však k odlišnému přístupu vést nemůže. Jak již bylo naznačeno v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, Městský soud v Praze se jako soud stížnostní v případech před podáním obžaloby na straně jedné a po jejím podání na straně druhé "nalézá" v jiném procesním režimu a eventuálně (podle rozvrhu práce) i jiném složení příslušných senátů, takže obě tato jeho postavení volně zaměňovat nelze. Argumentaci obsaženou v předchozích rozhodnutích Ústavního soudu je tak třeba mutatis mutandis uplatnit i ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že sice po věcné stránce zůstala nevyřízena stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně, formálně ale - vzhledem k zrušujícímu rozhodnutí stížnostního soudu - zůstala nevyřízena žádost stěžovatele o propuštění z vazby, nic nebrání soudu o ní rozhodnout, jak již bylo výše zmíněno.

Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k tomu, že bylo o ústavní stížnosti stěžovatele rozhodnuto v podstatě neprodleně, pozbylo posouzení návrhu na její projednání mimo pořadí dle § 39 zákona o Ústavním soudu smysl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu