Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding property transfer laws and procedural delays.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by K. T. and M. T. against lower court rulings concerning a property transfer dispute. The applicants argued that courts failed to adequately assess the economic portion of the former farmstead and ignored evidence regarding the building's technical condition at the time of purchase. The court found no violation of fundamental rights because the lower courts correctly applied the law based on quantitative evidence and the applicants did not demonstrate a significant legal error warranting constitutional review.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw on Land; Law on the Regulation of Ownership Rights to Land and Other Agricultural Property; The Constitutional Court does not act as a further instance in the general court system; procedural delays alone do not constitute a violation of fundamental rights without affecting other constitutional principles or substantive rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ K. T. a b/ M. T., zastoupených JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 44, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2006, č.j. 28 Cdo 76/2006-374, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2005, č.j. 26 Co 46/2005-351, a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 10. 2004, č.j. 4 C 81/2002-330, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby pro porušení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod byly zrušeny v záhlaví označené rozsudky obecných soudů.
Z procesního spisu se podává, že Okresní soud v Berouně ústavní stížností napadeným rozsudkem co do "ideálních tří čtvrtin budovy ev.č. 011, původně čp. 2, na pozemku parc. č. stp. 8 a k pozemkům parc. č. stp. 8 a 9 a k veškerým stavbám na pozemku parc. č. stp. 9 v k.ú. Korno" vyhověl návrhu na určení přechodu vlastnického práva podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických práv k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o půdě"), "ze žalovaných K. T. ... a M. T." na "žalobce Ing. Z. T.".
Odvolací soud shodně shledal, že zájem sledovaný žalobcem nalezl v označeném ustanovení zákona o půdě (ve vymezeném rozsahu) podporu a rozsudek jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).
O dovolání stěžovatele rozhodl dovolací soud rovněž napadeným rozsudkem tak, že je zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o.s.ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., uzavřel však, že není důvodné.
Stěžovatelé postupně namítali 1/ že obecné soudy vycházely z nedostatečně relevantního zjištění o "hospodářské části bývalé zemědělské usedlosti ... převyšující svou rozlohou obytnou část zemědělské usedlosti", když se na "hospodářské části" o celkové rozloze 677 m2 rozhodující měrou podílela stodola o ploše 380 m2 představující "spíše přístřešek stojící na kamenných pilířích", a zatímco v případě "hospodářské části" obecné soudy vycházely z velikosti zastavěné plochy, u obytné části "se spokojily pouze s rozlohou obytné plochy" (93,28 m2), 2/ že obecné soudy "nehodnotily a dokonce ani nekonstatovaly" důkazy k tvrzení o technickém stavu předmětných budov v době jejich nabytí kupní smlouvou ze dne 14. 8. 1980 a jejího dodatku ze dne 15. 8. 1980, když "z popisu znalce je ... zřejmé, že (stěžovatelé) koupili obytnou část bývalé zemědělské usedlosti s příslušenstvím, která byla spíše demolicí, roubené stavení, které bylo rovněž demolicí, a stejně tak byl demolicí špýchar (sýpka), oplocení neexistovalo, studna neexistovala a rovněž již neexistovalo hnojiště", 3/ že soud prvního stupně soustředil pozornost k porušení právních předpisů upravujících převod národního majetku spočívající v rozporu s ustanovením § 15 odst. 5 písm. f) vyhlášky Federálního ministerstva financí č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku (dále jen "vyhlášky č. 156/1975 Sb."), odvolací soud shledal rovněž porušení ustanovení § 6 odst. 4, § 15 odst. 1 písm. a) a e) uvedené vyhlášky, zatímco však dovolací soud uzavřel, že "argument, týkající se důkazního břemene o prokázání existence či neexistence rozhodnutí příslušného orgánu o přebytečnosti nebo neupotřebitelnosti převáděného majetku ve vlastnictví státu, nepovažuje ... za rozhodující proto, že hlavním rozporem s vyhláškou č. 156/1975 Sb. je jiná okolnost, ... zjištěný rozsah převáděného majetku", 4/ že dovolací soud "ohledně tohoto závěru odkazuje na svůj veřejně nepublikovaný" rozsudek ze dne 15.3.2000, sp. zn. 24 Cdo 363/99, 5/ že obecné soudy opomenuly rozhodovací důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1164/96, ze dne 4.6.2002, sp. zn. 28 Cdo 537/2002 a ze dne 23.7.2003, sp. zn. 28 Cdo 183/2003, respektive nálezů Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 21/96
,
Pl. ÚS 33/97
a
III. ÚS 258/03
, a konečně 6/ stěžovatelé namítli délku soudního řízení, již považují za nepřiměřenou.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci
sp. zn. II. ÚS 45/94
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Tak tomu však v posuzovaném případě zjevně není a stěžovatelé opak ani netvrdí; oponenturou zjištění ohledně "rozlohy hospodářské části zemědělské usedlosti" a "rozlohy obytné plochy" (jejich vypovídací hodnoty) stěžovatelé totiž toliko pokračují v polemice se skutkovými závěry, k nimž obecné soudy dospěly nejen po obsáhlém dokazování, nýbrž i po kasačních rozhodnutích dovolacího a odvolacího soudu (jimiž byl dosavadní proces dokazování usměrněn), a to zásadně uplatněním námitek, jež jim již dříve adresovali. Obecné soudy se s nimi vypořádaly nejen obšírně, nýbrž i způsobem, který má racionální a logicky konzistentní základnu; pouhá možnost jiné skutkové verze, byť i obhajitelné, z něj hodnocení důkazů "excesivní" samozřejmě nečiní.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ke kritické právní otázce ztráty původního stavebně technického charakteru předmětných staveb zásadní přestavbou tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby (§ 11 odst. 4 zákona o půdě), se již Ústavní soud vyjádřil, jmenovitě v nálezech
sp. zn. II. ÚS 186/95
a
IV. ÚS 35/97
uveřejněných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6 č. 83, str. 89 a násl., respektive sv. 7, č. 40, str. 275 a násl.
Zde k aplikaci dotčených ustanovení zákona o půdě Ústavní soud konstatoval, že zákonodárce nevydání nemovitosti váže pouze na podmínku zásadní přestavby, kterou blíže specifikuje ztrátou stavebně technického charakteru tak, že stavba již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. O zásadní přestavbu tedy půjde jen tam, kde přestavba popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím smyslu slova, přičemž pro úvahu o zásadní přestavbě (v jejímž důsledku došlo nebo mohlo dojít ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby) je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu.
Z uvedených nálezů vychází další rozhodnutí Ústavního soudu (srov. např.
sp. zn. II. ÚS 97/97
,
I. ÚS 259/97
,
IV. ÚS 115/98
,
II. ÚS 719/2000
,
II. ÚS 45/01
) i Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 28 Cdo 290/98, ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 24 Cdo 1299/98, ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 24 Cdo 2591/98, jakož i rozsudek ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1847/2005).
Podstatné pak je dvojí; že obecné soudy uplatnily právní názory s označenými souladné, a že ani stěžovatelé těmto názorům nevytýkají, že zasahují do některého ze základních práv a svobod.
Stěžovatelé námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, opřenou toliko o tvrzení věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, tudíž nepřípustně spojují s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Z toho, že dovolací soud položil (oproti odvolacímu soudu) - při úvaze o podmínkách ne-regulérnosti nabytí stěžovateli - důraz na "zjištěný rozsah převáděného majetku", nelze vyvodit nic, co by zásadně problematizovalo dosažený výsledek řízení; stěžovatelům je přiléhavé připomenout, že jim nepříznivý výsledek sporu lze založit už tehdy, je-li splněna i jen jedna ze soudy interpretovaných podmínek, kdy převod dotčeného majetku byl uskutečněn "v rozporu s tehdy platnými předpisy" (§ 8 odst. 1 zákona o půdě).
Také úvahy stěžovatelů o "veřejně nepublikovaném" rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 24 Cdo 363/99, jsou v sledovaných souvislostech bez významu, neboť použité nosné důvody tohoto rozsudku dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil.
Není žádného podkladu pro úsudek, že se obecné soudy, právem obracející pozornost k nabytí nemovitostí stěžovateli v rozporu s "tehdy platnými předpisy" o převodu národního majetku, zpronevěřily zásadě formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1164/96, že "je třeba vycházet z právního i skutkového stavu před převodem nemovitosti na fyzickou osobu".
Právní závěr Nejvyššího soudu formulovaný v rozsudku ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 537/2002, že právní předpisy nevylučovaly převod "staveb, které tvořily příslušenství bývalé zemědělské usedlosti, jako stodoly, chlévy apod. ... do vlastnictví občanů", nestojí v rozporu s nosnými důvody ústavní stížností napadených rozhodnutí, jestliže vycházejí ze "značného rozsahu hospodářských budov" (procesní spis, č.l. 336), "rozsahu a velikosti těchto hospodářských budov" (tamtéž, č.l. 355), respektive "zjištěného rozsahu převáděného majetku" (tamtéž, č.l. 375), tedy z hledisek kvantitativních.
S úvahou o "poměření újmy" se dovolací soud v ústavní stížností napadeném rozsudku přiléhavě vypořádal odkazem na ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě zakotvující nárok povinné osoby vůči státu na vrácení kupní ceny a na úhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost. Nedostatkem adekvátního výkladu ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 30 zákona o půdě ústavní stížností napadená rozhodnutí zjevně netrpí.
Stěžovatelé požadavek na "odchýlení se" od "doslovného znění" a "racionální výklad" uplatňují v obecné poloze, bez vazby na konkrétní právní normu. V ústavní stížnosti "závažné důvody" situované v "účelu zákona, historii jeho vzniku, systematické souvislosti nebo některém z principů vycházející z ústavně konformního právního řádu jako významového celku", jež by byly způsobilé otřást soudy podaným a aplikovaným výkladem rozhodného práva, nezveřejnili.
Průtahy v řízení (s odkazem na čl. 38 odst. 2 Listiny) stěžovatelé namítli poté, co bylo řízení před obecnými soudy ukončeno. I když jsou ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu považovány za "jiný zásah orgánu veřejné moci" [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], bylo by možné dovodit - v daném řízení relevantní - zásah do práv stěžovatelů pouze tehdy, jestliže ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 355/97
, případně nález
sp. zn. IV. ÚS 628/03
); "samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem zrušujícího nálezu", a nic jiného stěžovatelé netvrdili.
Ani potud proto není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Lze proto shrnout, že z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; je namístě znovu připomenout, že Ústavní soud nepředstavuje další přezkumnou instanci v režimu obecného soudnictví.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu