Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to insufficient reasoning in Supreme Court decision.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by VKUS, an underwear cooperative, against the Supreme Court's judgment. The petitioner argued that the Supreme Court's reasoning was too general and failed to connect factual findings to legal conclusions, violating fair trial principles. The Court determined that the Supreme Court adequately addressed the arguments and that the appeal was clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the Supreme Court has sufficiently reasoned its decision within the scope of a special appeal, even if the reasoning relies on established case law.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele VKUS, oděvní družstvo Brno, se sídlem v Brně, Veselá 5, IČ 00030678, zastoupeného JUDr. Karlem Chylíkem, advokátem, Advokátní kancelář v Brně, Veveří 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13.3.2007, č.j. 28 Cdo 2268/2005-350, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností osobně podanou k Ústavnímu soudu dne 4.6.2007 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody zakotvené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i účastníku řízení známy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje průběh dosavadního řízení a poté uvádí, že odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu by z hlediska ústavně zaručeného požadavku na spravedlivý proces nemělo obstát, neboť obsahuje pouze obecná konstatování. Dovolací soud pouze cituje uveřejněnou judikaturu ve vztahu k otázkám "tísně" a "nápadně nevýhodných podmínek" ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, aniž by uvedl konkrétní vazby těchto právních vět na souzený případ. Nejvyšší soud se ani dostatečně nevypořádal se zdůvodněním údajné neopodstatněnosti námitek stěžovatele uplatněných v dovolání. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá posouzení vztahu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Napadené rozhodnutí tedy není dostatečně přesvědčivě odůvodněno ve smyslu ustanovení § 157 o.s.ř. a je de facto nepřezkoumatelné, z čehož stěžovatel dovozuje prvek libovůle v rozhodování soudu odporující principu právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Ústavní soud poté, co si vyžádal spis Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, sp. zn. 7 C 278/91, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.
Ačkoliv stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i libovůli v rozhodnutí Nejvyššího soudu, omezuje se na argumentaci upínající se výlučně k nedostatečné odůvodněnosti rozhodnutí.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že odvolací soud posoudil projednávanou věc podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Poté vyjádřil svůj právní názor uveřejněný pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu na výklad pojmů tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, které byly předmětem výkladu i odvolacího soudu. Na základě těchto obecných kritérií dospěl k závěru, že odvolací soud vycházel ze stejných výkladových pozic. Tento závěr Nejvyššího soudu koresponduje s právními názory vyjádřenými odvolacím soudem v jeho rozhodnutí (zejména str. 5). Nejvyšší soud se dále zabýval i odkazem stěžovatele na to, že z výsledků dokazování neplyne, že by šlo o stav tísně prodávajícího, nesprávné sjednání kupní ceny vzhledem k cenovým předpisům, či nápadně nevýhodné podmínky, za nichž byla smlouva uzavřena. Nejvyšší soud ve vztahu k těmto námitkám odkázal na svoji konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že vadná (nesprávná) skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem dle § 241a o.s.ř. (č. 8/1994 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Závěrem Nejvyšší soud podtrhl nutnost interpretace a aplikace ustanovení § 4 a § 6 zákona č. 87/1991 Sb. ve světle nálezu Ústavního soudu
I. ÚS 118/98
(Sb.n.u. sv. č. 14, str. 203).
Z napadeného rozhodnutí dle názoru Ústavního soudu plyne, že se Nejvyšší soud námitkami stěžovatele vyjádřenými v dovolání nejen zabýval, ale i srozumitelně a přesvědčivě, v rámci přezkumu spočívajícím zejména v právním posouzení věci, své rozhodnutí odůvodnil. Je třeba poukázat na skutečnost, že přehodnocování skutkových okolností případu a hodnocení jednotlivých důkazů v řízení není nekonečným procesem. Přezkum Nejvyššího soudu je tak omezen charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
Postupoval-li tedy soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, což se v daném případě pochybným nejeví, a svůj postup řádně odůvodnil, přičemž ani v tomto směru není Nejvyššímu soudu možno cokoliv vytknout, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu