Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 813/06 ECLI:CZ:US:2007:1.US.813.06.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal on fraud conviction, rejecting claims of insufficient reasoning and excessive trial duration.

Numero d'incarto I.ÚS 813/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of fraud, finding the lower courts' decisions sufficiently reasoned. The applicant argued that the verdict lacked specific factual details regarding organized group activity and that the four-year trial duration was not reflected in the sentence. The court held that mere disagreement with factual findings does not constitute a violation of rights and that the complaint regarding trial length was inadmissible as it falls under ordinary appeal grounds.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint if the lower courts' reasoning is adequate and the complaint concerns issues reserved for ordinary appellate remedies.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal fraud conviction appeal insufficient reasoning claim trial duration adequacy free evaluation of evidence organized group activity constitutional review scope

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
§ 125, 134 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb.
Stěžovatel zejména upozorňuje na povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodňovat (§ 125, 134 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním [dále jen "trestní řád"]), má-li za to, že v případě napadených rozhodnutí nebyl tento požadavek dodržen.
§ 120 odst. 3 trestního řádu
§ 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu
Co se týče otázky adekvátnosti uloženého trestu s ohledem na délku trestného řízení, Ústavní soud se jí nemohl zabývat, neboť takováto námitka spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu (nález Ústavního soudu
čl. 8 odst. 2, 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
S ohledem na uvedené má stěžovatel za to, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.
čl. 90 Ústavy České republiky
2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
I. ÚS 554/04
Constitutional Court of Czech Republic annuls Supreme Court decision for violating fair trial rights due to excessive trial duration.
I. ÚS 603/06
Constitutional Court allows appeal against excessive trial delay by ordering sentence reduction to ensure fair process.
3 Tdo 927/2006
Supreme Court dismissed asylum claim where applicant failed to prove well-founded fear of persecution in Czech Republic.
3 Tdo 20/2007
Supreme Court dismisses appeal on fraud charges, citing prior rulings and lack of excessive delay.
3 Tdo 1136/2006
Supreme Court dismissed appeal against administrative decision regarding deportation of foreign national based on public order grounds.
11 Tdo 1591/2006
Supreme Court dismisses appeal for lack of grounds despite formal errors not raised by the defendant.
8 Tdo 42/2006
Supreme Court dismissed appeal on asylum claim where applicant failed to prove well-founded fear of persecution.
8 Tdo 1306/2006-I
7 Tdo 862/2006
Supreme Court dismisses appeals against tax fraud and fraud convictions, upholding reduced sentences for trial delay.
7 Tdo 1324/2005-I
6 Tdo 535/2006
Supreme Court dismissed asylum claim due to lack of credible fear of persecution in Czech Republic.
5 Tdo 476/2006
Supreme Court dismissed asylum claim where applicant failed to prove well-founded fear of persecution in Czech Republic.
5 Tdo 1518/2005
Supreme Court dismissed appeal on excessive length of trial grounds as sentence was already mitigated for delays.
3 Tdo 540/2006
Supreme Court dismisses asylum claim where applicant lacks credible fear of persecution in Czech Republic.
11 Tdo 47/2006
Supreme Court dismissed asylum claim where applicant failed to prove well-founded fear of persecution in Czech Republic.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. Z., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem Příkop 4, 604 12 Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 7. 2005, č. j. 3 T 918/2002-1274, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 5 To 559/2005, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2006 sp. zn. 7 Tdo 1118/2006, za účasti Okresního soudu v Hodoníně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 12. 2006, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 7. 2005, č. j. 3 T 918/2002-1274 (dále jen "rozsudek"), kterým shledán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně a pětiletému trestu zákazu činnosti jednatele ve společnosti s ručením omezeným. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 5 To 559/2005 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2006 sp. zn. 7 Tdo 1118/2006 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.

Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že spolu s rovněž odsouzeným J. K. odebírali jako jednatelé společnosti s ručením omezeným zboží a služby, ač věděli, že k jejich uhrazení nikdy nedojde.

Stěžovatel zejména upozorňuje na povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodňovat (§ 125, 134 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním [dále jen "trestní řád"]), má-li za to, že v případě napadených rozhodnutí nebyl tento požadavek dodržen. Vedle jejich odůvodnění pokládá za nedostatečný také výrok o vině v rozsudku, neboť v něm postrádá konkrétní skutkovou okolnost, která by naplňovala zákonný znak "jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech", v čemž spatřuje porušení § 120 odst. 3 trestního řádu. Tvrdí, že veškeré znaky předmětné skutkové podstaty nebyly naplněny.

Dále upozorňuje, že, aniž by k tomu sám přispěl, od zahájení trestního stíhání do vydání pravomocného rozhodnutí uplynula doba více než čtyř let. Tato délka řízení nebyla nijak promítnuta do výše jeho trestu, byť má vliv na jeho účel, jak již Ústavní soud judikoval v nálezu

sp. zn. I. ÚS 554/04

.

S ohledem na uvedené má stěžovatel za to, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

II. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Okresní a krajský soud pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.

Okresní státní zastupitelství v Hodoníně se s argumentací uvedenou v ústavní stížnosti neztotožnilo a naopak má za to, že bylo postupováno v souladu s trestním řádem. Pokud jde o znak "jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech", ten trestní zákon v ustanovení § 250 odst. 1, 3 písm. b) nezmiňuje, ani nebyl předmětem trestního stíhání a podané obžaloby, tedy nemohl být v rozsudku zmiňován. Co se týče délky řízení, upozornilo, že se na ní podílel i stěžovatel, přičemž zmařil hlavní líčení nařízená na 6. 5., 26. 9. a 5. 12. 2003 a 27. 2. a 23. 4. 2004.

Krajské státní zastupitelství v Brně odkázalo na napadená rozhodnutí s tím, že je považuje za věcně správná a zákonná.

Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel uplatnil především námitky proti rozhodnutí soudů prvého a druhého stupně. Ty jsou přitom z části totožné s tím, co stěžovatel uplatnil v dovolání, avšak Nejvyšší soud v nich neshledal žádný dovolací důvod a dovolání odmítl bez meritorního přezkumu. Za situace, kdy z tohoto hlediska rozhodnutí nižších soudů nepřezkoumával, nepovažuje za vhodné se k ustavní stížnosti vyjadřovat.

Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten její možnost využil, přičemž uvedl, že vyjádření účastníků a vedlejších účastníků neobsahují žádné konkrétní připomínky k ústavní stížnosti, tedy tito zřejmě proti jeho námitkám nic nenamítají. Na podané ústavní stížnosti trvá.

III. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od soudu prvého stupně předmětný spis sp. zn. 3 T 918/2002 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.

Vzhledem k uvedenému Ústavní soud neshledal důvodnou námitku nenaplnění příslušných znaků skutkové podstaty a rovněž tak námitku nedostatečnosti odůvodnění napadených rozhodnutí. Pokud jde absenci vyjádření znaku "jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech" ve výroku rozsudku, Ústavní soud ve shodě s Okresním státním zastupitelstvím v Hodoníně konstatuje, že se o znak příslušné skutkové podstaty nejedná.

Co se týče otázky adekvátnosti uloženého trestu s ohledem na délku trestného řízení, Ústavní soud se jí nemohl zabývat, neboť takováto námitka spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu (nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 603/06

in http://www.usoud.cz). Za situace, kdy stěžovatel (ač jiní dovolatelé tak běžně činí - srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 927/2006, 3 Tdo 20/2007, 3 Tdo 1136/2006, 11 Tdo 1591/2006, 8 Tdo 42/2006, 8 Tdo 1306/2006-I, 7 Tdo 862/2006, 7 Tdo 1324/2005-I, 6 Tdo 535/2006, 5 Tdo 476/2006, 5 Tdo 1518/2005, 3 Tdo 540/2006, 11 Tdo 47/2006, 11 Tdo 47/2006, 5 Tdo 687/2005 in http://www.nsoud.cz) tuto námitku ve svém dovolání neuplatnil (viz str. 1360 a následující spisu), bylo třeba ústavní stížnost v této části považovat za nepřípustnou.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2007

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu