Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 1256/07 ECLI:CZ:US:2007:3.US.1256.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as manifestly unfounded due to lack of legal interest in property determination.

Numero d'incarto III.ÚS 1256/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against a lower court ruling that dismissed his claim to determine ownership of his father's estate. The applicant argued violations of fair trial rights and property protection, but the Court found the appeal manifestly unfounded. The decision relied on a binding precedent stating that no legal interest exists to challenge undisputed property status established decades ago.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as manifestly unfounded without examining the merits if the applicant lacks a legal interest to challenge an undisputed property status.

Parole chiave

Generato dall'IA
manifestly unfounded legal interest property determination constitutional complaint binding precedent estate succession ownership rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. T. H., zastoupeného Mgr. M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 31. března 2005, čj. 22 Co 419/2004-538, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. března 2005, čj. 22 Co 419/2004-551, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. září 2004, čj. 10 C 88/92-505, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, jako žalobce v řízení před obecnými soudy proti žalované obci Choltice (vedlejší účastník), domáhal určení, že do pozůstalosti po jeho otci náleží v žalobě vymezené nemovitosti. Touto ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu byla žaloba zamítnuta. K odvolání stěžovatele krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl usnesením ze dne 22. února 2007, čj.

28 Cdo 2556/2005-580.

V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s napadenými rozhodnutími. Ta podle něho porušila jeho právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel polemizuje s hodnocením právních otázek provedeným obecnými soudy, podle kterých došlo k platné konfiskaci majetku jeho právního předchůdce, poukazuje na nesrovnatelnosti při výkladu pojmu ležící pozůstalost a na to, že obecné soudy se s jeho námitkami vůbec nevypořádaly.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Plénum Ústavního soudu na svém zasedání dne 1. listopadu 2005 přijalo stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), dle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Tímto právním názorem je Ústavní soud v tomto případě vázán. Tento právní názor se plně uplatní též na stěžovatelovu kauzu, a to přes argumentaci stěžovatele, že v jeho věci nejde o určení vlastnického práva, ale jen o určení obsahu pozůstalosti po jeho otci. Účelem stěžovatelovy žaloby je samozřejmě v konečné fázi určení vlastnického práva k věcem, k nimž po desítky let vykonávaly vlastnické právo třetí osoby.

Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení, před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Zatímco totiž v případě prvním je dána aktivní legitimace na takovém určení, v druhém ji dovodit nelze, a tedy nejsou splněny ani podmínky pro projednání takové žaloby (blíže viz nález

II. ÚS 14/04

, přístupný na www.judikatura.cz). Provádění důkazů v takovémto řízení by ostatně nemohlo být v souladu se zásadami spravedlivého procesu, protože by se tu hodnotily skutečnosti staré desítky let (srov. přiměřeně nález

I. ÚS 98/04

, Sb.n.u.ÚS, sv. 37, str. 675), a eventuálním vyhověním určovací žalobě by se protiústavně zasáhlo do vlastnického práva vedlejších účastníků. Jak v citovaném stanovisku Pl. ÚS-st. 21/05 uvedl Ústavní soud, "Česká republika je povinna hájit právní zájmy osob, které podléhají její jurisdikci - tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů." Obecné soudy nenarušily právní stav platný a nikým nezpochybňovaný, kontinuálně existující téměř šedesát let, založený právě stěžovatelem zpochybňovanými rozhodnutími.

Ve zbývajících argumentech pak Ústavní soud odkazuje plně na výše citované stanovisko Pl. ÚS-st. 21/05.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu