Constitutional Court dismisses appeal on litigation costs as accessory to main judgment without procedural violation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the appellant against the district court's ruling denying litigation costs. The appellant argued that the dismissal violated her fundamental rights, but the court noted that cost allocation is accessory to the main decision on the property agreement. Since the lower court applied the relevant statutes correctly and no extreme procedural excesses occurred, the appeal was found unjustified.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court will not intervene in the allocation of litigation costs unless there is a clear violation of fundamental rights or extreme procedural excesses.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 16. května 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti Mgr. I. P., zastoupené Mgr. M. P., proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2007 č. j. 19 Co 18/2007-308, dle něhož "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů" a výroku V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. září 2006 č. j. 11 C 10/2005-270, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka napadla v záhlaví označený výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2007 č. j. 19 Co 18/2007-308, na základě jehož výrokové části byl stran merita věci jednak potvrzen výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. září 2006 č. j. 11 C 10/2005-270 o povinnosti uzavřít přesně specifikovanou dohodu o vydání nemovitosti, a dále (oproti původního vyhovění návrhu) zamítnutím změněn týž rozsudek ve výroku o určení neplatnosti smluv tam označených. Výrok posléze uvedený odůvodnil soud odvolací blíže vyloženou argumentací, v důsledku níž vyvodil závěr, že shledat naléhavý právní zájem jako nutnou podmínku pro úspěšnost určovací žaloby ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. v daném případě nelze. Vycházeje takto z toho, že každá ze stran byla úspěšná v jednom ze dvou žalobou uplatněných nároků, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 1, 2, § 142 odst. 2 o. s. ř.).
Stěžovatelka se cítí být uvedenou aplikací práva co do náhradového výroku dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 11, čl. 36, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž argumentovala tím, že určovací žaloba byla podána pouze z opatrnosti potud, pokud by pozitivní výrok o takovéto žalobě byl pro obecné soudy nezbytným pro rozhodnutí o uložení povinnosti uzavření dohody o vydání nemovitosti. Z důvodů v naraci návrhu dále popsaných rovněž napadla i nákladový výrok soudu nalézacího, jímž jí rovněž náhrada nákladů řízení (tímto s poukazem na § 150 o. s. ř.) nebyla přiznána. Na podporu své argumentace poukazovala rovněž na rozhodovací důvody obsažené v nálezech Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 598/2000
a
II. ÚS 146/04
.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, tedy ani další odvolací instancí a již z toho důvodu není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo v tom rámci zasaženo i jiné základní právo (kupř. nálezy
sp. zn. II. ÚS 259/05
,
I. ÚS 351/05
,
II. ÚS 549/06
).
Posuzovaný výrok o náhradě nákladů řízení, proti němuž brojí stěžovatelka, je ve vztahu k rozhodnutí o věci samé, které ústavní stížností nenapadá, již z povahy věci výrokem akcesorickým. Nutno zdůraznit, že odvolací soud jej odůvodnil způsobem, jež se pohybuje v rámci argumentačního pole ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. vymezeným, přičemž alternativa stěžovatelkou předložená, dle níž v úvahu může přicházet ohledně náhradového přísudku (posouzením v rámci jurisdikce obecných soudů) i ústavně akceptovatelné řešení jiné, sama o sobě důvod pro ingerenci Ústavního soudu nezakládá. Dlužno pro úplnost konstatovat, že skutkové a právní okolnosti rozhodované v nálezech, na něž stěžovatelka poukazuje, její situaci jakkoliv připodobnit nelze (stran věci
sp. zn. II. ÚS 598/2000
jednalo se o zjevně nesprávnou aplikaci § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jež na ni z hlediska subsumpčního nedopadal; případ rozhodovaný pod
sp. zn. II. ÚS 146/06
spočíval v tom, že obecný soud v rozporu se zřejmým obsahem spisu na podporu závěru jím vysloveného konstatoval, že žádné náklady v řízení stěžovateli nevznikly; v obou případech, jak patrno, šlo o extrémní excesy při aplikaci práva přesahující takto do ústavněprávní roviny).
V důsledku uvedeného byl návrh stěžovatelky z pohledu ústavních kautel shledán zjevně neopodstatněným, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. [Ohledně napadeného výroku nalézacího soudu toliko potom konstatuje se, že ve shodě se zákonným příkazem (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) o jeho předmětu (nově) rozhodoval soud odvolací výrokem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení.]
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 16. května 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu