Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and excessive fraud conviction interpretation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a businessman convicted of fraud, finding no violation of fair trial rights. The applicant argued that lower courts failed to prove his guilt beyond reasonable doubt and misapplied procedural rules regarding appeal grounds. The court held that the evidence sufficiently established indirect intent for fraud and that the Supreme Court correctly refused to review factual findings during the appeal process.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu; § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu; The Constitutional Court ruled that appellate courts cannot re-examine factual findings or evidence assessment when no extreme inconsistency exists between facts and legal conclusions, and that procedural errors do not automatically constitute unfair trial violations if the overall proceedings were reasoned and lawful.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. P., právně zastoupeného JUDr. J. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 7. 2005 sp. zn. 7 Tdo 402/2005, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004 sp. zn. 9 To 45/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 9. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným rozsudkem vrchního soudu byl zrušen na základě odvolání stěžovatele rozsudek krajského soudu a bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel je vinen trestným činem podvodu podle ust. § 250 odst. 1, 4 trestního zákona. Za tento a další sbíhající se trestné činy byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků ve věznici s dozorem. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech společnosti podnikající ve stavební výrobě, a to na dobu 5 roků. Tímtéž rozsudkem byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro další zde vyjmenované skutky. Rozsáhlé trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit jako soukromý podnikatel - fyzická osoba - a jako jednatel společnosti s ručením omezeným tím, že objednával a odebíral zboží a provedení prací a služeb, přičemž věděl, že ve lhůtách splatnosti není schopen je uhradit.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 402/2005, odmítnuto z části jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu a zčásti proto, že další námitky neodpovídaly uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani jinému dovolacímu důvodu.
V obsáhle formulované ústavní stížnosti vyslovuje stěžovatel názor, že na základě provedeného dokazování nelze učinit jednoznačný závěr o jeho zavinění, což dokládá podrobnou analýzou svých podnikatelských aktivit. Dále namítá, že soudy nepostupovaly důsledně podle § 2 odst. 5 trestního řádu, porušujíc tak zásadu zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásadu volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 6 trestního řádu. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel především namítá, a to s odkazy na příslušná rozhodnutí Ústavního soudu, že Nejvyšší soud by se měl vyvarovat příliš rigorózního a restriktivního výkladu ust. § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, přičemž nesprávné zjištění skutkového stavu věci nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že svým přístupem k dovolání, a zejména tím, že o něm nerozhodl meritorně, vyloučil plnohodnotné uplatnění tohoto mimořádného opravného prostředku.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud upozornil na to, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě opakování dovolacích námitek stěžovatele, s nimiž se soud vypořádal. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Vrchní soud v Praze považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a v podrobnostech rovněž odkázal na napadený rozsudek. Ústavní stížnost je dle jeho názoru účelová a vedená snahou o odvrácení nástupu uloženého trestu odnětí svobody.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé. Musí též přihlédnout k tomu, že ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 Úmluvy, mj. vyžaduje, aby přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně zdůvodněna.
Z napadených rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že tyto soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o které následně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 trestního řádu. Přitom nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. Ústavní soud se nemůže ztotožnit s námitkou stěžovatele, že soudy neprokázaly náležitě jeho vinu a nezdůvodnily právní kvalifikaci skutku jako úmyslného deliktu. Oba soudy se touto otázkou v odůvodnění svých rozhodnutí velmi podrobně a ústavně konformně zabývaly. Z důkazů provedených v trestním řízení lze dostatečně seznat nejméně nepřímý úmysl podle § 4 písm. b) trestního zákona, když soudem byla zejména výpověďmi svědků vyvrácena obhajoba, že stěžovatel všechny dodavatele informoval o své neutěšené situaci s tím, že se platby zpozdí. Subjektivní stránkou trestného činu se na základě dovolací námitky zabýval podrobně i dovolací soud, který vycházeje ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů dospěl k závěru, že stěžovatel obchodní partnery uvedl v omyl, což je zákonný znak trestného činu podvodu.
Ústavní soud posoudil jako nedůvodné námitky stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu, v němž soud dospěl k závěru, že další v dovolání uplatněné námitky materiálně nenaplňují dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od právního hodnocení. Ústavní soud považuje závěr Nejvyššího soudu v projednávané věci za správný. Nejvyšší soud se některými námitkami uplatněnými v dovolání meritorně zabýval a dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné. U ostatních námitek s poukazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšší soud uvedl, že nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů. Stěžovatel nenamítal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, pro který lze i v rámci řízení o dovolání zásah do skutkového zjištění připustit (srov.
II. ÚS 760/02
,
IV. ÚS 449/03
). Takto formulovaný závěr nelze považovat za rozporný s judikaturou Ústavního soudu.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení jakýchkoli ústavních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu