Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1192/07 ECLI:CZ:US:2007:2.US.1192.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint against police initiation of criminal proceedings due to lack of substantive review power.

Numero d'incarto II.ÚS 1192/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a suspect challenging the initiation of criminal proceedings for aiding murder and property damage. The applicant argued that police and prosecution authorities violated his right to a fair process by initiating proceedings based on mere suspicion without sufficient factual evidence or detailed reasoning regarding subjective intent. The court ruled that it lacks jurisdiction to conduct a substantive review of the reasonableness of initiating criminal proceedings at this early stage, limiting its examination to procedural formalities under the Criminal Procedure Code.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 134 odst. 2 t. ř.; § 160 odst. 1 t. ř.: The Constitutional Court does not have the power to review the substantive reasonableness of initiating criminal proceedings; it may only examine whether the decision complies with statutory formal requirements.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal initiation of criminal proceedings substantive review limitation right to fair process procedural formalities

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 134 odst. 2 t. ř.
§ 160 odst. 1 t. ř.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 39 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl.
čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
39 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Y. S., zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou se sídlem U Smaltovny 1334/22 C, Praha 7, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 3. 2007, č. j. 1 KZV 52/2007-36, a usnesení Policie ČR, Správy hl.m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 28. 2. 2007, č. j. ČTS: PSP-26/OOK1-191-2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 5. 2007 a i v ostatním splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Má za to, že policejní orgán rozhodoval o zahájení jeho trestního stíhání za současného uvedení okolností, jež evidentně neodpovídají pravdě (z fotodokumentace poškozeného vozidla je dle stěžovatele prokázané, že přední okno v prostoru před řidičem rozbité nebylo). Policejní orgán vycházel z pouhého podezření, které však není doloženo konkrétními zjištěnými skutečnostmi, neboť důvody zahájení trestního stíhání, na něž je v rámci odůvodnění odkazováno, jeho trestní stíhání neodůvodňují. Rozhodnutí navíc dle stěžovatele postrádá i popis konkrétních okolností, z nichž je dovozována účast na spáchání trestného činu, postrádá i zdůvodnění existence subjektivní stránky, případně pohnutky a následku jednání osoby, proti níž se stíhání zahajuje. Všechny tyto okolnosti by v usnesení o zahájení trestního stíhání měly být vyjádřeny popisem skutkových okolností tak, aby nevzbuzovaly pochybnosti o naplnění těchto základních znaků trestného činu v daném konkrétním případě. Výše zmíněné nedostatky jsou o to závažnější, když v návaznosti na zahájení trestního stíhání byl stěžovatel vzat do vazby, v níž je s ohledem na použitou právní kvalifikaci podroben nejpřísnějšímu režimu, nehledě na výrazný zásah do jeho osobního života, psychiky jeho i psychiky nejbližších osob. Oba orgány veřejné moci tak postupovaly v rozporu s ustanovením § 134 odst. 2 tr.ř, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces (čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Z obsahu připojených listin Ústavní soud zjistil, že vrchní komisař SKPV Policie ČR, Správy hlavního města Prahy zahájil usnesením ze dne 28. 2. 2007, ČTS: PSP-26/OOK1-191-2007, trestní stíhání stěžovatele pro pomoc k trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 219 odst. 1 trestního zákona a pro trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel v podstatě dopustit tím, že dne 28. 1. 2007 kolem 03:40 hodin v Praze 9, Jablonecké ulici, poblíž nákupního střediska JIZERA měl pomáhat pachateli trestného činu vraždy na poškozeném V. S., pravděpodobně V. P., občanu Ukrajiny, a to tak, že měl poškozenému zabraňovat v odjezdu ve vozidle zn. Fabia rozbíjením jeho skel za použití obušku s příčnou rukojetí, aby mohl pachatel včas k vozidlu doběhnout a poškozeného zastřelit. Právě díky této aktivní pomoci stěžovatele došlo k dokonání trestného činu vraždy a jeho jednáním byla na vozidle způsobena škoda převyšující 5.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze zamítla jako nedůvodnou usnesením ze dne 26. 3. 2007, č. j. 1 KZV 52/2007-36. Poukázala na obsah spisového materiálu, z něhož jednoznačně vyplývá, jak se stěžovatel v kritické době choval, a konstatovala, že i přes počáteční stádium vyšetřování není pochyb o jeho aktivní účasti na uvedeném protiprávním jednání, které skončilo vraždou poškozeného S. Dosud tak trvá důvodná obava, že svým jednáním vůči poškozenému a jeho automobilu pomáhal dosud neznámému střelci, jehož totožnost se zjišťuje, aby poškozený nemohl z místa činu odjet a zachránit si život.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu

III. ÚS 62/95

, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 78) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zásadně nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (srov. I. ÚS, 486/01,

IV. ÚS 213/03

). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo zásadně jen v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nijak odstranit.

Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález ve věci

sp. zn. III. ÚS 511/02

); i zde však vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. Proto ani v tomto případě nepodrobil svému přezkumu vlastní materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání.

Ústavní soud, vycházeje z výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, se napadenými rozhodnutími zabýval toliko z hlediska, zda splňují náležitosti ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu. Přitom neshledal v postupu policejního orgánu ani stížnostního orgánu takové pochybení, které by věc posouvalo do ústavní roviny. Policejní orgán ve výroku svého usnesení dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětný skutek, pro který je stěžovatel stíhán, včetně uvedení i jeho zákonného označení. Z jeho popisu vyplývá i forma zavinění, tedy úmysl stěžovatele poskytnout pomoc pachateli, který následně poškozeného zastřelil. Z odůvodnění usnesení (v kombinaci s usnesením stížnostního orgánu) je možné s dostatečnou určitostí zjistit, o jaké prameny je podezření opíráno ( ohledání místa činu, zajištění stop, vyhodnocení záznamů kamerových systémů, podání vysvětlení osoby Štaubert a další).

V této souvislosti je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o tom postačí v této počáteční fázi vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též dovodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné po orgánech činných v trestním řízení požadovat, aby v usnesení byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stádiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby.

Rovněž napadené usnesení stížnostního orgánu odpovídá zákonným požadavkům ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu. Jeho závěru, že zákonné předpoklady pro zahájení trestního stíhání stěžovatele byly splněny, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.

Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení tvrzených práv stěžovatele.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu