Constitutional Court dismisses complaint regarding civil procedure rules allowing first-instance court to correct rejected claims via appeal.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a company against civil court decisions dismissing a bankruptcy claim due to procedural defects. The lower courts applied the principle of autoremedy, allowing the first-instance court to correct the rejection of the claim when the opposing party appealed, even though the original defect prevented the claim from being heard initially. The Court ruled that this procedure does not violate the right to a fair trial or equality because it ensures the merits are decided without delay and aligns with established case law.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 210a of the Civil Procedure Act; The first-instance court may correct a decision rejecting a claim via appeal if the appeal fully satisfies the conditions, ensuring the merits are adjudicated without procedural delays without violating constitutional rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČEROZFRUCHT, s.r.o., Na Výsluní 765/23, Praha 10, zastoupené JUDr. J. N., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. 55 Cml 2/2006-69, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. 4 Cmo 111/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností napadla stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví a tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavně zaručené právo dle čl. 11 odst. 1 Listiny, přičemž navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zjistil, že v dané věci se žalobce domáhal určení pravosti popření nevykonatelné pohledávky v konkurzu, kterou v žalobě označil jako peněžitou pohledávku ve výši 143.877, 50,- Kč uznanou správcem konkurzní podstaty.
Usnesením krajského soudu byl žalobce vyzván k odstranění vady žaloby, spočívající v její neurčitosti. Žalobce však rozhodující skutečnosti nezbytné pro posouzení jeho nároku nedoplnil, proto krajský soud rozhodl o odmítnutí žaloby dle ust. § 43 odst. 2 o.s.ř. usnesením ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 55 Cml 2/2006-56.
Žalobce proti rozhodnutí o odmítnutí žaloby podal v zákonné lhůtě odvolání, v němž žalobu opravil a doplnil. Krajský soud uplatnil autoremeduru dle ust. § 210a o.s.ř. a své rozhodnutí změnil, neboť žaloba byla v odvolací lhůtě doplněna a opravena, a v řízení tak bylo možné pokračovat.
Odvolání stěžovatelky vrchní soud neshledal důvodným, proto napadené usnesení podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správné. V odůvodnění uvedl, že ust. § 210a o.s.ř. vychází z principu, dle kterého je jeho aplikovatelnost možná, jestliže jiná strana řízení v tomto řízení doposud nenabyla jakéhokoli práva z něj plynoucího. Jde tedy o normu čistě procesního charakteru, umožňující precizovat uplatněná práva i po uplynutí hmotněprávních lhůt.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Praze, který uvedl, že.princip rovnosti dle čl. 1 Listiny a zákazu diskriminace dle čl. 3 Listiny nebyl porušen. Postup soudu se opírá o zákonná ustanovení občanského soudního řádu, která nerozlišují osoby v postavení účastníků řízení tak, aby potom v rozhodnutí soudu mohlo být spatřováno znevýhodnění účastníka. Smyslem tohoto postupu je vyjasnění merita věci, aby o právech účastníka mohlo být rozhodováno soudem bez průtahů, a tak zajištěno právo na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě. Krajský soud právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny) neporušil, naopak postup, kterého se stěžovatelka domáhá (neprojednání žaloby, ačkoli k doplnění návrhu v odvolací lhůtě došlo), by k takovému porušení práv vedl. Lhůta v ust. § 23 odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání je stanovena pro podání žaloby. Neobsahuje-li žaloba všechny zákonné náležitosti, postupuje soud dle ust. § 43 odst. 1 o.s.ř. Pro žaloby související s konkurzním řízením není stanoven postup odlišný, proto je nutno výklad stěžovatele považovat za nepřípustně extenzivní. Nedošlo ani k porušení ochrany vlastnického práva stěžovatelky, neboť do sféry jejího vlastnického práva uvedené soudní rozhodnutí nijak nezasahuje. Z uvedených důvodů proto krajský soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Vrchní soud v Praze, který odkázal na skutková zjištění a právní závěry, jež jsou uvedeny v odůvodnění rozhodnutí, přičemž ani po prostudování obsahu podání stěžovatelky neshledává důvody pro změnu stanoviska, které k vydání napadeného rozhodnutí vedlo. Vrchní soud má za to, že bylo důsledně postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že lhůta k podání žaloby na určení pravosti popřené nevykonatelné pohledávky je lhůtou zákonnou, nikoliv lhůtou soudcovskou a nelze ji prodlužovat tak, jak učinil soud prvního stupně a následně schválil vrchní soud. Pokud podaná žaloba nemá náležitosti dle ust. § 23 zákona o konkurzu a vyrovnání, je nutné ji pokládat za žalobu, která nebyla podána v propadné lhůtě ve smyslu ust. § 23 odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání a je nutné ji odmítnout. Jinak by 30-ti denní lhůta stanovená v ust. § 23 odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání mohla být libovolně prodlužována, tj. soud by mohl dávat výzvy k doplnění této žaloby a takovýto žalobce by měl výhodu oproti jiným žalobcům, kteří na výzvu správce konkurzní podstaty podali ve stanovené lhůtě svoji žalobu řádně a včas. Mělo tak dojít k porušení principu rovnosti práv vyplývajících z vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny. Rovněž došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Stěžovatelka dále namítá, že došlo k porušení práva na zákonného soudce, neboť toto právo je nutné chápat v širším aspektu, tedy jako právo na zachování určitého předem daného a nestranného soudního postupu, řádného pořadu práva.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výkladem a následnou aplikací ust. § 210a o.s.ř., provedenou obecnými soudy.
Dle ust. § 210a o.s.ř. (dále též jako "dané ustanovení") platí, že "Usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek nebo usnesení, z něhož nenabyla dosud práva osoba jiná než odvolatel, nebo usnesení, kterým bylo uloženo pořádkové opatření (§ 53), nebo usnesení o odmítnutí žaloby, popřípadě jiného návrhu na zahájení řízení (§ 43 odst. 2, § 75a odst. 1, § 75b odst. 2), nebo usnesení o odmítnutí odvolání (§ 208), anebo usnesení o předběžném opatření podle § 76a, může k odvolání změnit přímo soud prvního stupně, pokud odvolání v celém rozsahu vyhoví."
Z ust. § 210a o.s.ř. vyplývá, že je to přímo soud prvního stupně, pokud odvolání v celém rozsahu vyhoví, který může změnit k odvolání usnesení o odmítnutí žaloby, popřípadě jiného návrhu na zahájení řízení (§ 43 odst. 2 o.s.ř.). Ve vztahu k vymezené otázce - tj. zda tak může učinit i toliko na základě odstranění vad takového podání, pro jejichž neodstranění ve lhůtě bylo dané podání právě odmítnuto - z pohledu ústavněprávního přezkumu poukazuje Ústavní soud na své rozhodnutí ve věci
sp. zn. IV. ÚS 365/03
, které se týkalo věcně obdobného případu a na jehož závěry v nyní projednávané věci odkazuje.
V citovaném rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že "Stěžovatel se mýlí, má-li za to, že okresní soud nesměl zrušit své rozhodnutí o odmítnutí žaloby a stejně tak se mýlí v úvaze, že okresní soud nebyl oprávněn prodloužit lhůtu pro odstranění vad žaloby, a to dokonce i když tato lhůta marně uplynula. Naprosto jasným ustanovením občanského soudního řádu, která na tuto věc dopadají, odpovídá i zcela jasná a konstantní judikatura obecných soudů. Ústavní soud nemá důvodu jakkoli ji nerespektovat a neshledává na dosavadním postupu odvolacího soudu i soudu prvého stupně nic protiústavního."
Od závěru Ústavního soudu v tehdejší věci, kterým byl aprobován (z ústavněprávních hledisek) výklad a aplikace práva obecných soudů použitá rovněž v dané věci, není důvodu se v nyní projednávané věci odchylovat, a nelze tak než dojít k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky zjevně nedošlo. Je namístě dodat, že postup obecných soudů v dané věci byl v souladu s ustálenou judikaturu obecných soudů.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu