Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 579/06 ECLI:CZ:US:2007:4.US.579.06.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming property rights violated by unjust enrichment claim and procedural delays.

Numero d'incarto IV.ÚS 579/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by I. O. and Z. O. against a regional court ruling ordering them to pay for the use of land they claimed to hold in good faith. The applicants argued that the court incorrectly assessed their possession period and that procedural delays violated their rights, though they admitted the underlying land use agreement was invalid. The court held that the lower court correctly applied the law regarding possession and that procedural delays do not constitute a constitutional violation unless they result in further rights infringements, which was not the case here.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Zásada subsidiarity ústavní stížnosti vyžaduje, aby se ústavní stížnost uplatňovala pouze tehdy, když nejsou k dispozici jiné právní prostředky pro ochranu porušeného základního práva.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint procedural delay good faith possession unjust enrichment subsidiarity principle property rights Constitutional Court

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Zákon č. 160/2006 Sb.
Zákon č. 82/1998 Sb.
160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
Zákon č. 201/2002 Sb.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.
Zákon č. 40/1964 Sb.
201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo dne 27.
Ústava České republiky

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. I. O. a Z. O., zastoupených JUDr. A. V., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2006, č.j. 56Co 394/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odlůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívají se, že jím byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 11 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelé brojí proti uložení povinnosti zaplatit vedlejším účastníkům v rozsudku specifikovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení. Toto obohacení na straně stěžovatelů vzniklo v důsledku užívání pozemků ve vlastnictví vedlejších účastníků bez právního důvodu. Stěžovatelé opírají svou ústavní stížnost o tvrzení, že odvolací soud nesprávě posoudil otázku vydržení předmětných pozemků a zatížil je tak povinností platit za užívání jejich vlastního majetku.

Stěžovatelé uzavřeli v roce 1977 dohodu o osobním užívání předmětných pozemků, kterou však odvolací soud v souladu s konstantní judikaturou posoudil jako absolutně neplatnou z toho důvodu, že tyto pozemky nebyly ve vlastnictví státu ale vedlejších účastníků. Stěžovatelé tento závěr o neplatnosti dohody nezpochybňují, mají však za to, že k 1. 1. 1992 vydrželi vlastnické právo k dotčeným pozemkům, neboť byli po celou dobu v dobré víře, že pozemky užívají na základě platně uzavřené dohody o osobním užívání, a doba před tímto datem se jim započetla na dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva. Krajský soud v otázce vydržení uvedl, že k naplnění podmínek vydržení je třeba, aby byl držitel v dobré víře, že mu věc patří. Stěžovatelé byli naproti tomu v domnění, že dotčené pozemky patří státu. Dále uvedl, že teprve od 1. 1. 1992 mohla nastoupit v důsledku změny právní úpravy dobrá víra stěžovatelů, že jsou vlastníky předmětných pozemků, a mohla tedy začít běžet lhůta nutná k vydržení.

Dále stěžovatelé „na dokreslení situace“ uvádějí, že v postupu soudů spatřují i porušení práva na spravedlivý proces, který má proběhnout bez zbytečných průtahů. Sami stěžovatelé však dodávají, že na průtahy v řízení nepoukazovali, a rovněž petit jejich ústavní stížnosti je formulován pouze ve smyslu zrušení napadeného rozhodnutí, nikoli vyslovení průtahů v řízení.

K jediné námitce stěžovatelů, na které zakládají tvrzení o porušení svého základního práva na ochranu vlastnictví, Ústavní soud může uvést pouze tolik, že Krajský soud v Ostravě otázku vydržení posoudil zcela v souladu se zákonem a k zásahu do základních práv stěžovatelů tedy nedošlo. Stěžovatelé argumentují tím, že dobu oprávněné držby před 1. 1. 1992 lze v jejich případě započíst na dobu potřebnou k vydržení. Ust. § 872 odst. 6 zák.č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, však říká, že „jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona“. V případě stěžovatelů není tedy splněn ani základní předpoklad, aby se jednalo o pozemek, u kterého bylo možné na základě dosavadních předpisů nabýt právo na uzavření dohody o osobním užívání. Tato možnost byla podmíněna skutečností, že pozemek byl v socialistickém společenském vlastnictví. Dotčené pozemky byly vždy ve vlastnictví vedlejších účastníků, což byl i důvod neplatnosti původní dohody o zřízení osobního užívání, jejíž neplatnost stěžovatelé nezpochybňují. O vydržení vlastnického práva k dotčeným pozemkům tedy nemůže být řeči.

S ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu nemůže být argumentace průtahy v řízení důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, pokud průtahy nevyvolaly ve svém důsledku další porušení základních práv a svobod stěžovatelů, které by vedlo k protiústavnosti napadeného rozhodnutí. Tak tomu v tomto případě není. Dále Ústavní soud doplňuje, že nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo dne 27. 4. 2006, bylo legální definicí (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a citovaného zákona).

Procesními prostředky k ochraně základního práva porušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku zákonem č. 160/2006 Sb. přijaté právní úpravy předběžné uplatnění nároku na náhradu škody, respektive žaloba o náhradu škody v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců od uplatnění nároku (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno (v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy) pak plyne, že jsou-li uvedené prostředky právním řádem dány k dispozici, není je možno obcházet zahájením řízení o ústavní stížnosti.

S ohledem na všechny skutečnosti výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2007

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu