Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 491/07 ECLI:CZ:US:2007:1.US.491.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding social benefits denial for EU citizen family member registered under different residence law.

Numero d'incarto I.ÚS 491/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against administrative decisions denying social care benefits. The applicant argued that administrative bodies violated fundamental rights by restricting eligibility solely to family members registered under the specific foreigner residence law, excluding those registered under other EU-specific regulations. The court ruled that the administrative interpretation was not arbitrary, the footnote served only for clarity, and the applicant's family situation did not constitute discrimination or procedural unfairness.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court rejects constitutional complaints where administrative bodies interpret residence law footnotes restrictively to deny social benefits, provided the interpretation is not arbitrary and does not violate the essence of fundamental rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal social care benefits eligibility EU citizen family member residence law interpretation fundamental rights protection administrative discretion non-discrimination claim

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl.
§ 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
2006 dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
§ 103 odst. 1 zákona č. 100/1998 Sb., o sociálním zabezpečení
čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. května 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného Mgr. J. P., proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru sociálních věcí a zdravotnictví ze dne 21. 12. 2006, č.j. 4642/SZ/2006, a rozhodnutí Magistrátu města Most ze dne 8. 11. 2006, č. j. OSV/555/Nv/11679/06, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 2. 2007, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 30 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.

Ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 8. 11. 2006 Magistrát města Most zamítl žádost stěžovatele o přiznání a výplatu měsíčně se opakujících dávek sociální péče. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Krajský úřad Ústeckého kraje svým rozhodnutím ze dne 21. 12. 2006 dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti, po podrobné rekapitulaci svého případu (žádost o udělení azylu v roce 1996, uzavření manželství se státní občankou ČR v roce 1998, žádost o udělení trvalého pobytu v roce 2000) a citaci příslušných zákonných ustanovení, v podstatě polemizuje s výkladem ustanovení § 103 odst. 1 zákona č. 100/1998 Sb., o sociálním zabezpečení, včetně poznámky pod čarou č. 71 odkazující na zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, učiněný správními orgány. Podle názoru stěžovatele tím došlo k porušení jeho základních práv, neboť oba správní orgány odepírají stěžovatelovi přístup k jeho základním právům zaručeným čl. 30 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny - prováděnými zákonem č. 100/1988 Sb., ve spojení se zákonem č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti a zákonem č. 463/1991 Sb., o životním minimu - jen pro obsah poznámky pod čarou č. 71 v § 103 odst. 1, druhá věta, zákona č. 100/1988 Sb., tedy jenom z důvodu přihlášení stěžovatele k pobytu na území České republiky podle zákona č. 325/1999 Sb., namísto zákona č. 326/1999 Sb. Oba správní orgány příslušná ustanovení vyložily tak, že rodinný příslušník občana členského státu Evropské unie má nárok na dávku a služby sociální péče pouze, pokud je k přechodnému pobytu na území ČR hlášen podle zákona č. 326/1999 Sb., čímž vyloučily z jeho působnosti ty rodinné příslušníky občanů členských států Evropské unie, kteří jsou k tomuto pobytu přihlášeny podle jiného právního předpisu. Takový výklad je dle stěžovatele restriktivní, překračuje ony shora zmíněné meze, při jejichž uplatňování má být vždy šetřena podstata a smysl základních práv a svobod, ve svých důsledcích vede k nepřípustné diskriminaci stěžovatele (a tím i celé jeho rodiny), která nemá rozumnou oporu v zákoně a její opodstatněnost nevyplývá z žádného právního předpisu. Stěžovatel zároveň namítl i porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť rozhodnutí krajského úřadu jako odvolacího orgánu nesplňuje zákonem požadované náležitosti, když se v něm dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami a pouze převzal odůvodnění rozhodnutí magistrátu. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K stěžovatelem namítanému porušení, ke kterému mělo dojít odmítnutím správních orgánů stěžovateli takovou pomoc poskytnout, Ústavní soud uvádí následující. Dle čl. 30 odst. 2 Listiny má každý právo na pomoc v hmotné nouzi. Podle odstavce třetího citovaného článku podrobnosti stanoví zákon. K uvedenému je nutné připomenout, že čl. 30 Listiny je zařazen ve výčtu ustanovení, jichž je podle čl. 41 Listiny možné domáhat se pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Stěžovatel však neformuluje porušení zákonů, které provádějí ustanovení čl. 30, a omezuje se na tvrzení, že zákonem stanovené podmínky na přiznání dávek splňuje a nárok na pomoc v hmotné nouzi má.

Práva na sociální pomoc se ve smyslu citovaného článku lze domáhat v mezích limitovaných zákony a příslušný nárok vznikne za předpokladu splnění zákonem stanovených podmínek, v tomto případě ust. § 103 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení. Dle věty druhé, odst. 1 tohoto zákona, "občané členského státu Evropské unie a jejich rodinní příslušníci72) mají nárok na dávky, pokud jsou hlášeni na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu71) po dobu delší než 3 měsíce, nevyplývá-li jim nárok na sociální výhody z přímo použitelného předpisu Evropských společenství73)", přičemž oním zvláštním právním předpisem je dle poznámky pod čarou č. 71 zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Pokud tedy v situaci, kdy stěžovatel není hlášen na území ČR k pobytu dle tohoto zvláštního právního předpisu, příslušné správní orgány dospěly k závěru, že stěžovatel nesplňuje zákonem stanovené podmínky pro poskytnutí dávek dle ust. § 103 zákona o sociálním zabezpečení, neshledal Ústavní soud v jejich postupu zásah do základních práv stěžovatele.

Ze stejného důvodu nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele ohledně porušení čl. 32 odst. 1 Listiny, dle kterého je rodičovství a rodina pod ochranou zákona, neboť žádné takové porušení v postupu správních orgánů v případě stěžovatele neshledává. Právě naopak, jak je uvedeno v odůvodnění rozhodnutí krajského úřadu, správní orgány jej při rozhodování o poskytování dávek sociální péče manželce stěžovatele a jejich společným dětem z důvodů přiznání větší výše těchto dávek, nezahrnuly mezi osoby společně posuzované, třebaže dle § 4 odst. 1 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, v tehdy platném znění, společně posuzovanou osobou byl. Proto nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že správní orgány svým postupem nepřípustně diskriminovaly stěžovatele a jeho rodinu.

Stejně tak nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce, týkající se nesprávného a restriktivního výkladu příslušného ustanovení (§ 103 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení) správními orgány, kdy jej měly s odkazem na poznámku pod čarou č. 71 zúžit pouze na zákon č. 326/1999 Sb. Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 2.2. 2000,

sp. zn. I. ÚS 22/99

, zde není případný, neboť citovaný nález je založen na odlišných skutkových a právních podmínkách. V tomto případě poznámka pod čarou č. 71 plní poslání zlepšit přehlednost a orientaci v právním předpisu a sama nestanovuje žádná závazná pravidla chování, nýbrž odkazuje na zvláštní právní předpis, který taková pravidla obsahuje.

Ani s námitkou stěžovatele spočívající v tom, že rozhodnutí krajského úřadu nesplňuje dostatečné náležitosti rozhodnutí a v odůvodnění se nikterak nevypořádal s jeho argumenty, čímž je vyloučena jeho ústavně zaručená ochrana u správního orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, se Ústavní soud neztotožňuje. V postupu krajského úřadu nelze v žádném případě spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, když své rozhodnutí řádně odůvodnil a podrobně se v něm vypořádal s argumenty, které stěžovatel ve svém odvolání uvedl. Jeho postup tak nelze označit za svévolný a napadené rozhodnutí proto neporušilo základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2007

Ivana Janů

předsedkyně senátu