Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding civil court evidence evaluation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the tenant against the regional court's judgment in an unjust enrichment case. The applicant argued that lower courts violated constitutional rights by rejecting a claim for rent based on implied contracts without proper fact-finding. The court determined that the general courts' evaluation of evidence and legal interpretation did not constitute an extreme inconsistency with factual findings or a violation of fundamental rights. Consequently, the complaint was rejected as clearly unfounded under the specific provision for inadmissible complaints.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints are dismissed as clearly unfounded when the general courts' evaluation of evidence and legal interpretation does not represent an extreme inconsistency with factual findings or violate fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. B., zastoupeného JUDr. Z. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. 2. 2005, čj. 12 Co 952/2004 - 106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), vydaného v řízení o vydání bezdůvodného obohacení.
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily ustanovení čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Byla porušena i ustanovení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Stěžovatel zpochybňuje závěr obecných soudů, podle kterého sice nedošlo k platnému uzavření nájemních smluv v písemné ani ústní formě, ale smlouva byla uzavřena konkludentně. I kdyby, podle stěžovatele, byla příslušná nájemní smlouva uzavírána konkludentně, musela by splňovat určité zákonné požadavky, zejména být učiněna svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatná. Soudy ani nezjišťovaly, zda došlo k dohodě o výši nájemného. Pokud okresní soud hodnotil právní stav jinak než stěžovatel, měl ho vyzvat k úpravě skutkových tvrzení a návrhu důkazů, rozhodně neměl bez dalšího jeho žalobu zcela zamítnout. Žalované společnosti mělo být alespoň uloženo zaplatit stěžovateli dlužné nájemné.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že argumentace použitá v ústavní stížnosti nemá podle jeho názoru ústavně právní relevanci, neboť fakticky zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů a jejich procesní postup.
Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") ve svém vyjádření sdělil, že stěžovatel napadá především hodnocení důkazů a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Podle něj neexistuje důvod, pro který by vedení celého soudního řízení v této věci a postupy vedoucí k vydanému rozhodnutí měly být v rozporu s ustanoveními Listiny a Ústavy ČR, na něž stěžovatel poukazuje.
Uvedená vyjádření nepřinesla ve věci nic nového, proto je Ústavní soud ani nezasílal stěžovateli k replice, protože je nevzal za základ tohoto rozhodnutí.
II. Ze spisu okresního soudu, sp. zn. 15 C 51/2004, bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou domáhal, po uživateli svých pozemků, zaplacení částky 217 584,-- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Rozsudkem ze dne 28. 4. 2004, čj. 15 C 51/2004 - 62, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Krajský soud rozsudkem ze dne 14. 2. 2005, čj. 12 Co 952/2004 - 106, potvrdil rozsudek okresního soudu.
III. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Stěžovatel, svým požadavkem na přehodnocení důkazů (nájemních smluv a účastnických výpovědí) a požadavkem na reinterpretaci ustanovení občanského zákoníku o právních úkonech, ale Ústavní soud do uvedené role staví. Ústavní soud nebyl do ústavního systému České republiky zařazen proto, aby v řízeních o individuálních ústavních stížnostech detailně přezkoumával tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva a vytvářel tak jakousi další super revizní instanci obecných soudů. Kontrolou rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci se blíže zabývá pouze v určitých specifických a zcela výjimečných situacích, kdy tyto orgány svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce - ať už z hlediska hodnocení důkazů (viz např. nález
sp. zn. II. ÚS 215/99
[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 69, str. 115]) nebo z hlediska interpretace podústavního práva (viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 224/98
[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98, str. 17]).
V projednávaném případě má Ústavní soud za to, že právní závěry obecných soudů nejsou, ve smyslu výše uvedené judikatury, v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, ani se nejedná o případ, kdy by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Procesní postup obecných soudů a jejich hodnocení důkazů byly ústavně konformní - k zásahu do ústavně zaručeného základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo.
Stejně tak Ústavní soud nepovažuje interpretaci příslušného podústavního právního předpisu za svévolnou či excesivní, jakkoli je konstrukce okresního soudu (potvrzená soudem krajským) o uzavření nájemních smluv v konkludentní formě přinejmenším poněkud netradiční. Tím, že obecné soudy neakceptovaly právní názor stěžovatele o užívání předmětných pozemků žalovaným bez právního důvodu, neomezily vlastnické právo stěžovatele a neporušily ust. čl. 11 odst. 4 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude tato bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu