Constitutional Court dismisses appeal as inadmissible due to procedural time limits and lack of merit.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by BELGO s.r.o. against lower court rulings regarding a default judgment. The applicant argued for incorrect legal interpretation and excessive formalism but failed to substantiate her claims against the Supreme Court's decision on inadmissibility. The Court dismissed the portion against the Supreme Court as clearly unfounded and the portions against lower courts as filed after the statutory deadline.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints must be filed within the statutory time limit and must be substantiated; failure to meet either requirement results in dismissal.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 3. května 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BELGO s. r. o., se sídlem v Praze 4, Břidličná 12/1054, zastoupené Mgr. V. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2006, čj. 32 Odo 1089/2006-45, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2006, čj. 17 Co 47/2006-31, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 1. 2006, čj. 51 C 67/2005-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 28. února 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatelky byla těmito rozhodnutími porušena její práva zakotvená v čl. 96 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka prvostupňovému i odvolacímu soudu vytkla nesprávnou interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení týkajících se rozsudku pro zmeškání, jakož i přílišný formalismus a nezohlednění všech skutečností daného případu. V ústavní stížnosti rozsáhle argumentuje ve smyslu nenaplnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání.
Proti usnesení dovolacího soudu stěžovatelka konkrétně ničeho nenamítla. Na toto rozhodnutí lze (pouze) vztáhnout stěžovatelčiny námitky vůči obecným soudům o nesprávné interpretaci a aplikaci ustanovení o rozsudku pro zmeškání.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není opodstatněná.
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Stěžovatelka byla navíc již v odvolacím rozhodnutí řádně poučena o tom, že dovolání není v daném případě přípustné. Konečně pak také nutno uvést, že stěžovatelka proti rozhodnutí (postupu) dovolacího soudu nic konkrétního nenamítá, neboť její argumenty se týkají aplikace zákonných ustanovení o rozsudku pro zmeškání, které však nebyly předmětem posuzování dovolacího soudu.
Stěžovatelka dále brojila proti usnesení odvolacího soudu (a usnesení soudu prvostupňového). Ohledně této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh podaný opožděně.
Stěžovatelka podala dovolání, které nebylo přípustné, o čemž byla v usnesení odvolacího soudu řádně poučena. Nejvyšší soud se proto ani nemohl zabývat stěžovatelčinými námitkami věcně, neboť v souladu s platnou právní úpravou dovolání odmítl pro nepřípustnost. Rozhodnutí dovolacího soudu bylo zcela předvídatelné (dovolání nebylo v dané věci zákonem poskytnutým procesním prostředkem k ochraně stěžovatelčiných práv) a nezakládá počítání lhůty pro podání ústavní stížnosti dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"). V daném případě tedy lhůta k podání ústavní stížnosti začala stěžovatelce běžet nikoliv od doručení usnesení dovolacího soudu, ale již od doručení usnesení odvolacího soudu (dle sdělení stěžovatelky jí bylo toto rozhodnutí doručeno dne 1. 3. 2006). Ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu (i soudu prvostupňového) tedy byla podána opožděně.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2006, čj. 32 Odo 1089/2006-45, odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný, a v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2006, čj. 17 Co 47/2006-31, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 1. 2006, čj. 51 C 67/2005-24, ji odmítl dle § 43 odst. 1 písm. b) ZÚS jako návrh podaný po lhůtě zákonem stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu