Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 782/07 ECLI:CZ:US:2007:2.US.782.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses lawyer's claim that denying fees for extra consultations violated property rights.

Numero d'incarto II.ÚS 782/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a lawyer against lower court decisions denying him fees for consultations exceeding one hour. The lawyer argued this violated his property rights and legitimate expectations under the Charter of Fundamental Rights and Protocol 1, claiming the courts arbitrarily refused payment for services already rendered. The court ruled that the lower courts correctly balanced the lawyer's rights against the interests of the client and the specific circumstances of the case, finding no unconstitutional interference.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 11; Protocol 1 to the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms, Article 1: The state may limit the right to property and legitimate expectations when such limitations are proportionate, necessary to protect the rights of third parties, and do not constitute an abuse of the legal institution.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint lawyer fees property rights legitimate expectations advocate tariff client interests proportionality test

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 11
Protocol 1 to the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms, Article 1
Act No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court, Section 43
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. R. Ch., zastoupeného Mgr. T. L., směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2006, sp. zn. 2 To 84/2006, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2006, sp. zn. 47 T 4/2005, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze, a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze, 2) Městského státního zastupitelství v Praze, a 3) M. L. D.,jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. března 2007 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2006, sp. zn. 47 T 4/2005, kterým mu byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů coby soudem ustanovenému obhájci vedlejšího účastníka řízení 3) v celkové výši 333.450 Kč, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2006, sp. zn. 2 To 84/2006, kterým byla zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Protokol“).

Stěžovatel rekapituluje řízení, v němž mu rozhodnutími obecných soudů nebyla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za celkem 74 dalších porad, které uskutečnil s vedlejším účastníkem řízení 3), neboť tyto porady soudy považovaly za nadbytečné. Postup a rozhodnutí obecných soudů považuje za svévolné, neboť z podústavního práva nevyplývají žádná další kritéria pro přiznání odměny a náhrady za uvedený úkon právní služby než to, že se uvedený úkon uskutečnil a svým trváním přesáhl jednu hodinu. S odkazem na právní názor, obsažený v nálezu

sp. zn. IV. ÚS 167/2005

(in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 37. N. 94. str. 277), má zato, že nepřiznáním odměny za již vykonané porady s klientem je de facto nepřípustně zpětně normována četnost styků mezi vazebně stíhaným klientem a jeho obhájcem. Konečně se domnívá, že bylo zasaženo do jeho práva na legitimní očekávání nabytí majetku (odměny za obhajobu), který byl individualizovatelný právní úpravou obsaženou v advokátním tarifu, a odkazuje na právní názor obsažený v nálezu

sp. zn. IV. ÚS 763/2005

(ze dne 11. dubna 2006 in http://www.judikatura.cz/ navštíveno 3. dubna 2007).

V nálezu

sp. zn. I. ÚS 31/97

(in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 8. N. 69. str. 183), jakož i v jiných, vyslovil Ústavní soud názor, že ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny nevylučuje omezení vlastnického práva tehdy, pokud by jeho výkon byl v rozporu s jinými hodnotami. K tomu dále v nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 16/98

(in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 13. N. 25. str. 179. – č. 68/1999 Sb.) vyložil podmínky posuzování omezení základního práva nebo svobody ve prospěch jiného základního práva, resp. svobody. I v jiných souvislostech pak Ústavní soud v minulosti opakovaně rozvíjel princip přiměřenosti při posuzování mezí základních práv a svobod, přičemž vždy zdůrazňoval jejich materiální (tedy nikoliv jen formální) pojetí. Konečně Ústavní soud v minulosti vyvodil v rozhodnutí

sp. zn. II. ÚS 20/98

(in Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 10. U. 33. str. 463), a jiných, že podle čl. 1 Listiny jsou lidé svobodní, což znamená nejen, že mohou činit vše, co jim není zákonem zakázáno, nýbrž i to, že nesou odpovědnost za své jednání s tím, že pokud zneužijí některé právo v rozporu s Listinou nebo zákonem, nejde v tomto rozsahu o ústavně zaručené základní právo a z tohoto důvodu se na ně nevztahuje ani ustanovení čl. 3 odst. 3 Listiny. Tyto zásadní právní názory a v nich obsažené principy, od kterých nemá Ústavní soud důvod se odchýlit, plně dopadají i na nyní posuzovaný případ.

V posuzovaném případě jde o to, že stěžovateli byla (vedle cca padesáti jiných úkonů právní služby) přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za celkem 13 dalších porad s klientem v průběhu přípravného řízení, a za dvě další porady s klientem v průběhu řízení před soudem, které přesahovaly jednu hodinu. Nebyla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za 74 dalších porad přesahujících jednu hodinu, které se uskutečnily v průběhu řízení před soudem, ačkoliv stěžovatel splnil formální náležitosti pro přiznání tohoto nároku.

Soud prvého stupně své rozhodnutí odůvodnil poměřováním celkového počtu, frekvence a časové posloupnosti jednotlivých porad s rozsahem a složitostí projednávané věci a počtu a charakteru úkonů trestních řízení, které byly v tom kterém stádiu prováděny. Za kritérium důvodnosti nápadně většího počtu porad zvolil způsob obhajoby, zejména aktivitu obhájce a obviněného po poradě na prováděné důkazy, a u porad předcházejících opravným prostředkům jejich četnost a obsah či složitost odvolacích nebo stížnostních argumentů a jejich rozsah a kvalitu vypracování. Poté soud prvého stupně konstatoval, že vedlejší účastník řízení 3) vypovídal pouze jednou, a to při prvním výslechu v přípravném řízení, kdy se až na jeden ke všem skutkům kladeným mu za vinu doznal, a od té doby nevypovídal a stále požadoval, aby se jednání soudu konalo v jeho nepřítomnosti. Z toho vyvodil nadbytečnost 74 dalších porad s tím, že neodpovídají ani obsáhlosti, ani složitosti předmětné trestní věci z hlediska obhajoby, ani počtu a náročnosti ostatních úkonů právní služby, jež byly v souvislosti s obhajobou poskytnuty, když na fázi před soudem připadá toliko devět úkonů právní služby jiné povahy. Stížnostní soud se s právním názorem soudu prvého stupně zcela ztotožnil a dále uvedl, že nikterak zanedbatelný rozsah vytýkané trestné činnosti je relativizován právě konkrétním průběhem trestního stíhání, když i odvolání směřovalo výlučně do výroku o trestu a argumentačně obsahovalo pouhých devět řádek textu. Z toho stížnostní soud vyvodil, že je nepřípustné, aby byly instituty práva na obhajobu účelově zneužívány s cílem nepřiměřeně a nedůvodně navýšit odměnu za obhajobu. Takový postup shledal v rozporu i se zájmy samotného klienta, který je zásadně povinen odměnu a náhradu hotových výdajů ustanoveného obhájce nahradit. K námitce absence stanoviska vedlejšího účastníka řízení 3) zareagoval stížnostní soud na tvrzení stěžovatele, že se jedná o osobu cizí státní příslušnosti s minimální znalostí českého jazyka a mizivou znalostí českého právního řádu tím, že taková osoba nutně nemá znalosti ohledně možností a způsobů obhajoby, a tedy ani v otázkách nákladů na tuto obhajobu vynaložených a způsobu jejich úhrady.

Ze shora uvedeného výtahu odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů je zcela zřejmé, že se vyčerpávajícím způsobem vypořádaly s návrhem stěžovatele a jeho námitkami, tedy způsobem vyvozeným např. v nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 36/93

(in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 24. str. 175 – č. 132/1994 Sb.), a proto Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele o svévoli obecných soudů při projednávání jeho nároku. Obecné soudy totiž dostatečně přesvědčivě vyložily, proč se zabývaly nárokem na odměnu a náhradu hotových výdajů za další porady nad rámec podmínek vyplývajících z doslovného znění advokátního tarifu. Tyto důvody přitom Ústavní soud shledává ústavně souladnými, jak bude uvedeno dále.

Ústavní soud považuje za korektní, že obecné soudy respektovaly v obecné poloze důvody pro další porady stěžovatele s vedlejším účastníkem řízení 3) v průběhu řízení před soudem v přiměřené míře, čímž chránily podstatu a smysl základního práva vedlejšího účastníka řízení na právní pomoc. Tento přístup, zohledňující konkrétní okolnosti daného případu a práva vedlejšího účastníka 3) i jim odpovídající povinnosti stěžovatele v průběhu poskytování právních služeb, zásadně odlišuje postup obecných soudů v tomto případě od paušálního postupu obecných soudů v případě posuzovaném Ústavním soudem pod

sp. zn. IV. ÚS 167/2005

, kterého se dovolává stěžovatel, a který v posledku řešil skutkově a právně zcela odlišnou situaci.

Nejzásadnějším argumentem stěžovatele je možné porušení jeho legitimního očekávání nabytí majetku v důsledku splnění zákonem stanovených předpokladů, vyplývající z čl. 1 Protokolu. K tomu je možné připomenout výše uvedené dřívější úvahy Ústavního soudu vztahující se k přiměřenosti uplatňování základních práv, resp. k absenci ústavní ochrany v případě jejich zneužití ze strany oprávněných osob. V posuzovaném případě obecné soudy dovodily, že stěžovatelem uplatněný nárok jde jednak proti zájmům a právům vedlejšího účastníka řízení 3) a současně se jedná ze strany stěžovatele o zneužití institutu další porady advokáta s klientem přesahujícím jednu hodinu. Z rozhodnutí obecných soudů přitom nevyplývá, že by popíraly možnosti porad stěžovatele s vedlejším účastníkem řízení 3) ve vymezeném období, které by netrvaly jednu hodinu, které je každý advokát rovněž povinen poskytnout, aniž by mu za to náležela odměna a náhrada hotových výdajů, jak bylo vyloženo v nálezu

sp. zn. II. ÚS 288/05

( ze dne 31. srpna 2005 in http://www.judikatura.cz/ navštíveno 4. dubna 2007). I z pohledu základního práva podle čl. 1 Protokolu lze závěry obecných soudů s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu považovat za zcela správné a ústavně souladné.

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu