Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 825/06 ECLI:CZ:US:2007:4.US.825.06.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as lower court corrected prior errors and no fundamental rights were violated.

Numero d'incarto IV.ÚS 825/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against a series of court rulings regarding a will agreement. The applicant argued that her property rights and fair trial rights were violated by unexpected decisions, but the Court found the lower courts had initially misinterpreted the law. Ultimately, the City Court of Prague corrected these errors by granting the applicant's appeal and restoring the original judgment's validity. The Court concluded that since the final decision did not alter the applicant's legal position, no fundamental rights were infringed.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu; Ústava ČR: Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud ústavní soud po přezkumu zjistí, že pochybení obecných soudů byla napravěna a zásah do základních práv nedošel.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint fundamental rights property rights fair trial correction of errors will agreement legal position

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. Z., zastoupené JUDr. M. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2006, č. j. 18 Co 338/2006-280, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 12. 2005, č. j. 12 Nc 681/2003-231 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2003, č. j. 14 Co 505/2003, 14 Co 506/2003-147, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 12. 2006 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2003, č. j. 14 Co 505/2003, 14 Co 506/2003-147, byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle názoru stěžovatelky tímto rozhodnutím bylo zpochybněno její vlastnické právo a rovněž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť toto rozhodnutí bylo překvapivé a neočekávané .

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 12 Nc 681/2003 Ústavní soud zjistil, že opravným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 12 Nc 681/2003, podle ustanovení § 164 o. s. ř. vyhověl soud návrhu V. H. na opravu výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 12. 1967, sp. zn. 3 Nc 628/67, kterým byla schválena za nezletilé dědice dohoda uzavřená dne 12. 12. 1967 před Státním notářstvím Praha-východ pod zn. D 1524/66 s tím, že výrok rozsudku se opravil tak, že se za tehdy nezletilé děti schvaluje dohoda uzavřená dne 13. 12. 1967. Oprava tedy spočívala v napravení písařské chyby a v uvedení správného data uzavření dědické dohody ze dne 13. 12. 1967. Proti opravnému usnesení i proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 12. 1967, sp. zn. 3 Nc 628/67, podali odvolání V. H. a Ing. P. H. K oběma podaným odvoláním se připojili Ing. L. H., M. H. a M. H. Odvolatelé poukazovali na to, že napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 12. 1967, sp. zn. 3 Nc 628/67, vykazuje procesní vady a vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu.

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 7. 11. 2003, č. j. 14 Co 505/2003, 14 Co 506/2003-147, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 12. 1967, opravený usnesením ze dne 12. 8. 2003, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že napadený rozsudek není přezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění postrádá náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř v tehdy platném znění. Soudu prvního stupně pak uložil znovu posoudit, zda uzavřená dědická dohoda byla v zájmu tehdy nezletilých dědiců a zvážit, zda M. A. je účastníkem řízení.

Usnesením ze dne 3. 6. 2004, č. j. 12 Nc 681/2003-170, Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl, že namísto zemřelé M. A. bude ve vedeném řízení nadále vystupovat jako účastník stěžovatelka.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 19. 12. 2005, č. j. 12 Nc 681/2003-231, znovu rozhodl tak, že dědická dohoda týkající se dědictví po zemřelém pradědu nezletilých K. H., zemřelém dne 5. 8. 1966, není uzavřena v zájmu tehdy nezletilých a dále rozhodl o zastavení řízení a o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a o nákladech státu.

Proti tomuto rozhodnutí podala odvolání stěžovatelka, která soudu prvního stupně vytýkala neúplné skutkové zjištění a nesprávné právní posouzení věci s tím, že původní rozsudek opatrovnického soudu ze dne 18. 12. 1967 byl opraven pouze pokud šlo o chybu v psaní a oprava se tedy netýkala podstaty věci, tj. obsahu dohody.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 7. 2006, č. j. 18 Co 338/2006-280, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zastavení řízení a o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a o nákladech státu potvrdil. Výrok o tom, že dědická dohoda uzavřená pod sp. zn. D 1524/66 dne 13. 12. 1967 není uzavřena v zájmu tehdy nezletilých dědiců, odvolací soud zrušil. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pro věcný přezkum rozsudku opatrovnického soudu ze dne 18. 12. 1967 chybí hmotně právní úprava a zákon takový postup vůbec nepřipouští a tak poněkud koriguje svůj dřívější názor vyjádřený v usnesení ze dne 7. 11. 2003, č. j. 14 Co 505/2003, 14 Co 506/2003-147.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Jak již Ústavní soud opakovaně konstatoval, interpretovat normy podústavního práva a poté podle nich rozhodovat jsou povolány obecné soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně jeho odůvodnění. Úkolem Ústavního soudu je zjišťovat, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Ve své judikatuře stanovil Ústavní soud podmínky, za kterých má nesprávná aplikace hmotného práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod. Prvou kategorií způsobující nezbytnost ingerence Ústavního soudu jsou případy, kdy obecný soud aplikoval normu podústavního práva sledující určitý ústavně chráněný zájem, ačkoliv s ohledem na princip proporcionality byla žádoucí aplikace normy jiné, sledující jiný ústavně chráněný zájem (např.

sp. zn. III. ÚS 256/01

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 25, nález č. 37). Dále jde o kategorii případů, kdy došlo ke konkurenci několika možných interpretačních alternativ (např.

sp. zn. II. ÚS 22/94

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, nález č. 55). Třetí kategorii tvoří případy svévolné aplikace obecného práva, kdy napadeným rozhodnutím chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění (např.

sp. zn. I. ÚS 549/2000

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 22, nález č. 63).

Vzhledem k obsahu námitek stěžovatelky, uvedených v ústavní stížnosti, hodnotil Ústavní soud, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Námitky stěžovatelky přitom nezpochybňují ústavnost aplikovaných ustanovení, ale směřují toliko proti interpretaci předpisů procesního práva, zejména pak ustanovení § 164 o. s. ř.

V posuzované věci obecné soudy aplikovaly ustanovení § 164 o. s. ř., podle jehož dikce předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům. V opravném usnesení je třeba uvést nejen poučení o tom, zda a jaké opravné prostředky mohou být proti tomuto usnesení podány a do kdy musí být podány, ale i poučení o tom, zda a jaké opravné prostředky mohou být podány proti opravovanému rozhodnutí a v jaké lhůtě (viz Občanský soudní řád - komentář, C. H. Beck, 6. vydání 2003, I. díl, str. 632). Proti opravnému usnesení, které se týká výroku, je přípustné odvolání. Jako důvod odvolání lze uplatnit v podstatě jen námitku, že zde nebyl důvod k opravě, a tedy ani předpoklady k vydání opravného usnesení, nikoliv námitku nesprávnosti rozhodnutí, jež bylo opraveno (viz Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, Linde Praha a. s., 2. vydání 2005, str. 366).

Ústavní soud konstatuje, že Městský soud v Praze v usnesení ze dne 7. 11. 2003, č. j. 14 Co 505/2003, 14 Co 506/2003-147, shora uvedené skutečnosti nerespektoval. Ústavní soud dává tedy stěžovatelce za pravdu, že v provedeném řízení k nesprávné interpretaci ustanovení § 164 o. s. ř. ze strany obecných soudů došlo. Na druhé straně Ústavní soud konstatuje, že Městský soud v Praze svým usnesení ze dne 14. 7. 2006, č. j. 18 Co 338/2006-280, pochybení napravil, neboť vyhověl odvolání stěžovatelky a tu část výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 12. 2005, č. j. 12 Nc 681/2003-231, v níž soud prvního stupně vyslovil, že dědická dohoda uzavřená pod sp. zn. D 1524/66 ze dne 13. 12. 1967 není uzavřena v zájmu tehdy nezletilých dědiců, zrušil. Ústavní soud na jedné straně chápe důvody, které vedly stěžovatelku k podání ústavní stížnosti, neboť ve věci rozhodující soudy svými rozhodnutími v průběhu soudního řízení zpochybnily její vlastnické právo, které nabyla na základě pravomocných a vykonatelných rozhodnutí, na druhé straně mu nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost stěžovatelky de facto směřuje proti rozhodnutí ze dne 14. 7. 2006, č. j. 18 Co 338/2006-280, kterým Městský soud v Praze jejímu odvolání vyhověl a předchozí pochybení obecných soudů zhojil. Ústavní soud má za to, že v konečném důsledku k zásahu do stěžovatelkou tvrzených ústavně zaručených základních práv vůbec nedošlo s tím, že vyhovující rozhodnutí odvolacího soudu není způsobilé na současném právním postavení stěžovatelky ve vztahu k jejímu vlastnickému právu nic změnit.

Ústavní soud opakuje, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace podústavního práva, řešené na úrovni obecných soudů, neshledá-li současně i porušení některého ze základních práv či svobod stěžovatele. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné Městským soudem v Praze v usnesení ze dne 14. 7. 2006, č. j. 18 Co 338/2006-280, jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2007

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu