Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 479/07 ECLI:CZ:US:2007:1.US.479.07 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of remedies via pending appeal.

Numero d'incarto I.ÚS 479/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by J. P. against lower court decisions regarding human rights violations. The applicant argued that fundamental rights were infringed, but the Court determined the complaint was procedurally inadmissible because the applicant had not exhausted all available legal remedies. Specifically, the applicant had filed a cassation appeal, which serves as the final procedural step before seeking constitutional review, and this appeal was still pending at the time of the complaint. The Court ruled that assessing the constitutional complaint before the Supreme Court decided on the cassation would improperly interfere with the judicial hierarchy and the principle of subsidiarity.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible if the applicant has not exhausted all available legal remedies, including pending appeals, as the Constitutional Court must respect the principle of subsidiarity and the competence of ordinary courts.

Parole chiave

Generato dall'IA
exhaustion of remedies constitutional complaint inadmissibility principle of subsidiarity cassation appeal pending judicial hierarchy procedural prerequisites Czech Constitutional Court

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl.
čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Štěpánem Romanem, advokátem se sídlem Praha 7, Letohradská 40, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2006, čj. 6 To 741/2005 - 369, a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 9. 2005, čj. 3 T 25/2003 - 338, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností J. P. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").

Dříve než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Proto se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.

Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, sloužícím jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jestliže právní předpis (trestní řád) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci, tzn. i k nápravě případného porušení základních práv a svobod jednotlivce.

Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním je podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je podané dovolání, resp. rozhodnutí o něm, které nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu ČR (§ 75 odst. 1 věta druhá za středníkem zákona o Ústavním soudu).

V daném případě je ústavní stížnost návrhem předčasným, a tudíž nepřípustným. Z odůvodnění ústavní stížnosti a kopie dovolání, zaslané k žádosti Ústavního soudu Okresním soudem v Litoměřicích dne 14. 3. 2007, vyplývá, že stěžovatel podal proti shora označenému usnesení odvolacího soudu, které mu bylo doručeno dne 27. 12. 2006, také dovolání, jež obsahuje shodnou argumentaci jako souběžně podaná ústavní stížnost. Dovolání bylo Okresnímu soudu v Litoměřicích doručeno dne 16. 2. 2007 a Nejvyšší soud ČR o něm do dnešního dne nerozhodl.

Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod.

Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by jeho dovolání neuspělo a stěžovatel by dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení.

Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Avšak naplnění žádné z podmínek uvedených v označeném ustanovení v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2007

František Duchoň

soudce Ústavního soudu