Constitutional Court dismisses appeal claiming state liability for alimony during detention violates human rights. State not liable for alimony during detention as no third party fulfilled obligation. Court rejects claim due to lack of constitutional violation and procedural errors. State not liable for alimony during detention as no third party fulfilled obligation. Court rejects claim due to lack of constitutional violation and procedural errors.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings regarding state liability for alimony during detention. The applicant argued that the state should pay alimony for his minor son while he was in custody, claiming this violated his fundamental rights under the European Convention on Human Rights. The court rejected the claim because the lower courts correctly applied substantive and procedural law, finding no evidence that a third party fulfilled the alimony obligation, and thus no constitutional violation occurred.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon o Ústavním soudu; Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod: Ústavní soud odmítá ústavní stížnost, pokud stěžovatel neprokáže porušení ústavních garancí ani právně relevantní námitky, a když obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. J. R., zastoupeného JUDr. Milanem Kittelem, advokátem se sídlem Plzeň, nám. Republiky 3, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2006, č.j. 25 Cdo 2183/2006-74, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2006, č.j. 39 Co 339/2005-57, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 4. 2005, sp.zn. 17 C 108/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 6, čl. 13 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň stěžovatel navrhl, aby náklady na jeho zastoupení zaplatil stát dle ust. § 83 zákona o Ústavním soudu.
Napadeným rozhodnutím soud I. stupně zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal vůči České republice náhrady škody. Náhradu škody požadoval proto, že za dobu, kdy byl ve vazbě, byl za něj stanovené výživné nezletilému synovi povinen platit stát. Odvolací soud pak k odvolání stěžovatele toto rozhodnutí potvrdil. Uvedl, že stěžovatel ani netvrdil, že by za něho po dobu, kdy byl ve vazbě, někdo plnil vyživovací povinnost a že by mu úhradou takového plnění vznikla škoda. Dovolací soud pak rovněž napadeným rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Vyložil, že stěžovatelem uplatněná kritika rozhodnutí odvolacího soudu nemíří do právního posouzení, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti spočívá. Jelikož dovolání nesměřovalo do právní otázky, kterou řešil odvolací soud, dovolací soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, ani nemohl na jeho základě posuzovat právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává na svých názorech vyjádřených již v dovolání. Stěžovatelem uváděné skutečnosti a jejich výklad však nepředstavují polemiku se stěžejními body argumentace všech tří obecných soudů, které ve věci rozhodovaly. Stěžovatel pouze uplatňuje vlastní úhel pohledu na celou záležitost, aniž by formuloval právně relevantní námitky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci
sp. zn. III. ÚS 23/93
). Jak je uvedeno výše, stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvedl nic, k čemu by se Ústavní soud mohl kvalifikovaně vyjádřit. Údajnou škodu stěžovatel vyvozuje zcela bez ohledu na normy dané hmotným i procesním právem. Respektujíce tyto normy, obecné soudy nemohly stěžovateli zcela evidentně vyhovět. Nejen, že tedy nebylo zasaženo do stěžovatelových základních práv a svobod, nebyla porušena ani jakákoli jeho jiná práva, neboť soudy postupovaly zcela v souladu se zákonem i ústavním pořádkem ČR. Ústavní soud nemá, co by k odůvodnění jejich rozhodnutí dodal.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na odmítavý výrok usnesení ve věci nebylo možno stěžovateli vyhovět ani co se týče návrhu na náhradu nákladů zastoupení státem [§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2007
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu