Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 561/06 ECLI:CZ:US:2007:4.US.561.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unequal treatment in criminal case versus ex-wife.

Numero d'incarto IV.ÚS 561/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant challenging his criminal conviction for unauthorized entry into a dwelling. The defendant argued that the courts unfairly favored his ex-wife in related civil property disputes, violating his rights to equality and dignity. The court ruled that criminal proceedings involve only the state and the accused, not private civil conflicts, and that the Constitutional Court cannot review the substantive fairness of a trial's outcome.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; čl. 36 Listiny základních práv a svobod: The Constitutional Court cannot review the substantive outcome of criminal proceedings or claim unequal treatment based on parallel civil disputes, as criminal liability is strictly defined by the state.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal criminal law state relationship equality of arms principle free evaluation of evidence procedural fairness standard

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 36 Listiny základních práv a svobod
čl. 39 Listiny základních práv a svobod
čl. 83 Ústavy ČR
čl. 90 Ústavy ČR

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. D., právně zastoupeného JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 7, Milady Horákové 28, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. května 2006, sp. zn. 7 Tdo 627/2006, a Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. 7 To 22/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. října 2004, sp. zn. 19 T 111/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva. Konkrétně právo na rovnost podle čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na nedotknutelnost osoby a soukromí podle čl. 7 Listiny, práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny, práva na důstojnost člověka podle čl. 10 Listiny, práva na nedotknutelnost vlastnictví podle čl. 11 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.

Shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle ustanovení § 249a odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolaní, které Městský soud v Praze výše popsaným usnesením zamítl. Dovolání stěžovatele pak shora napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy v jeho věci nerespektovaly zásadu rovnosti práv ve vztahu k němu a jeho bývalé manželce, kterou zásadním způsobem zvýhodnily. Dále stěžovatel uvedl, že trestného činu se měl dopustit tím, že nevyklidil byt, ačkoli rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. E 5729/2001 ze dne 18. října 2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2003, sp. zn. 54 Co 63/2003, pravomocným ke dni 30. dubna 2003, mu byl nařízen výkon rozhodnutí vyklizením bytu. Stěžovatel totiž nepovažoval toto rozhodnutí za vyřešení všech sporů, které s bývalou manželkou ohledně vypořádání společného jmění manželů vedl. Takové chování od 30. dubna 2003 do 19. března 2004 bylo posouzeno jako trestný čin, o němž obecné soudy rozhodly shora napadenými rozhodnutími.

Stěžovatel dále uvedl, že postup obecných soudů v jeho trestní věci nebylo možno oddělit od ostatních občansko právních sporů vedených mezi ním a jeho bývalou manželkou, a proto mu přísluší právo na ústavní ochranu jeho důstojnosti, když byl nucen podstupovat vynucované a represivní jednání státních orgánů, požadujících vyklizení bytu, za situace, kdy ty samé orgány nebyly po dobu sedmi let schopny ukončit soudní spor o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rovněž poukázal na skutečnost, že popsaným jednáním nemohl naplnit materiální znak trestného činu, když na užívání bytu přispíval.

S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 19 T 111/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

Stěžovatel svoji ústavní stížnost založil na nesouhlasu vyklizením bytu do doby, než bude rozhodnuto o jeho dovolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 54 Co 63/2003, a ústavní stížnosti v téže věci. Poté, co Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl, bylo dne 8. června 2004 přikročeno k výkonu rozhodnutí vyklizením.

Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti byla opakováním jeho námitek před obecnými soudy, kdy například otázkou naplnění materiálních znaků trestného činu se zabýval již soud prvého stupně. Stěžovatel se i v ústavní stížnosti pokoušel relativizovat napadená rozhodnutí odkazem na ostatní občansko právní řízení, jichž byl účastníkem. Ústavně právní argumentace potom spočívala v pouhém výčtu práv, v nichž měl být, podle svého názoru, zkrácen, a v jejich osobitém výkladu.

Ústavní soud odkazuje na své dřívější závěry, podle kterých je znakem právního státu vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání věcí vztahu mezi státem a pachatelem, kdy stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Pravidla pak představuje trestní řád, a jednání fyzické osoby je třeba považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listiny). Stát tím v trestním zákoně definoval své právní zájmy, jejichž nedodržení postihuje příslušnou sankcí. I v daném případě se tedy jedná o vztah mezi stěžovatelem a státem. V žádném případě se tedy nemůže jednat o vztah mezi stěžovatelem a jeho bývalou manželkou.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení před těmito soudy.

Podle článku 90 Ústavy ČR totiž jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil.

Z předložených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy přezkoumatelným způsobem vyložily, na základě jakých důkazů dospěly k rozhodnutí o vině, a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu.

Pokud pak jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny neshledal Ústavní soud, že by byl stěžovatel na tomto svém právu zkrácen. Právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Skutečnost, že obecné soudy dospěly v projednávané věci k jinému právnímu závěru než stěžovatel, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2007

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu