Constitutional Court dismisses constitutional complaint for non-exhaustion of remedies and lack of current rights violation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint regarding administrative and judicial proceedings concerning her disability pension. The applicant argued that a medical assessment violated her rights to privacy and dignity, but the Court found she failed to exhaust available remedies like a claim for protection of personality. Furthermore, the Court determined the decision no longer had current negative effects, rendering the complaint inadmissible.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) a d) zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural means or if the contested decision no longer has current negative consequences.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2007 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky Z. K., zastoupené JUDr. Evou Kabelkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Kamenická 1, o ústavní stížnosti proti postupu Nejvyššího správního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 1 Ads 7/2004, postupu Krajského soudu v Plzni v řízení vedeném pod sp. zn. 17 Ca 138/2002, a postupu MUDr. F. Č. jako člena posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 31. 1. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 24. 3. 2006, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala vydání nálezu, v němž by bylo konstatováno, že postupem Nejvyššího správního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 1 Ads 7/2004, postupem Krajského soudu v Plzni v řízení vedeném pod sp. zn. 17 Ca 138/2002, a postupem MUDr. F. Č. jako člena posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí byla porušena její ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 5. 2002, č. j. 475 704 069, byla zamítnuta žádost stěžovatelky o přiznání plného invalidního důchodu. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 1. 12. 2003, č. j. 17 Ca 138/2002-81, zamítl. Nejvyšší správní soud pak rozsudkem ze dne 31. 10. 2005, č. j. 1 Ads 7/2004-131, zamítl kasační stížnost stěžovatelky směřující proti rozhodnutí krajského soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v lékařském posudku, vyžádaném krajským soudem, byl obsažen odstavec nadepsaný slovy "Orientačně", v němž MUDr. Č. hodnotil její duševní stav a její schopnost chápat význam a smysl soudního projednávání, aniž by ovšem byl k takovému hodnocení oprávněn, neboť povaha zdravotních obtíží stěžovatelky, jež byly zejména ortopedického rázu, zkoumání jejího duševního stavu nevyžadovala. Stěžovatelka měla za to, že údaje obsažené v odstavci "Orientačně" jsou nepravdivé a že ji poškozují v jejích ústavně zaručených právech, a to konkrétně v právu na nedotknutelnost osoby a soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny a právu na zachování lidské důstojnosti a osobní cti dle čl. 10 Listiny.
Stěžovatelka dále uvedla, že u jednání posudkové komise byl přítomen třetí lékař, jehož jméno není uvedeno v protokolu z jednání, přičemž na tuto skutečnost nebyl v řízení brán zřetel. Předmětný posudek rovněž trpěl formálními nedostatky, na něž stěžovatelka opakovaně upozorňovala, přesto byl v řízení před obecnými soudy užit jako důkaz. V důsledku výše uvedených pochybení, jakož i tím, že ve věci rozhodovala samosoudkyně JUDr. Charvátová, která měla být z projednávání a rozhodování věci vyloučena, a tím, že stěžovatelce bylo odepřeno právo na právní pomoc, došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako dalších práv vyplývajících z čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Závěrem stěžovatelka konstatovala, že v současné době pobírá starobní důchod, proto pro ni nemá zrušení výše uvedených rozhodnutí žádný význam. Nicméně trvala na tom, že její ústavně zaručená práva byla porušena a požadovala, aby Ústavní soud toto porušení v souladu s ustanovením § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu deklaroval.
II. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jeho projednání.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Podstatu ústavní stížnosti stěžovatelky tvořilo přesvědčení, že v důsledku vypracování výše uvedeného lékařského posudku došlo k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv. Proti takovému zásahu se však stěžovatelka mohla bránit žalobou na ochranu osobnosti, na což byla upozorněna již v odůvodnění rozsudku krajského soudu ze dne 1. 12. 2003, č. j. 17 Ca 138/2002-81. Jelikož stěžovatelka, pokud jde o tuto část ústavní stížnosti, nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost v této části odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o další uplatněné námitky, nebylo možno přehlédnout, že stěžovatelka se dožadovala konstatování porušení svých ústavně zaručených práv, aniž by se současně domáhala kasace rozhodnutí, jejichž prostřednictvím mělo k neoprávněnému zásahu dojít. K rozhodování o takovém návrhu není Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud je povinen při výkonu svých kompetencí respektovat zásadu, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny). Dle § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo příslušnému státnímu orgánu zakázat, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a, je-li to možné, může mu i přikázat, aby obnovil stav před porušením. Ústavní soud však není povolán k pouhému konstatování porušení ústavně zaručeného práva či svobody.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu i z odborné literatury (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2001, str. 296 a násl.) vyplývá, že ústavní stížností může být napaden pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci; tedy zásah, jehož negativní důsledky ve vztahu ke stěžovateli stále přetrvávají. Za situace, kdy je z vyjádření samotné stěžovatelky zřejmé, že rozhodnutí obecných soudů již nemají negativní dopad do její právní sféry a že případné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu by mělo výhradně akademickou povahu, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2007
Michaela Židlická
soudce zpravodaj