Constitutional Court dismisses appeal against court decision on damages as clearly unfounded and non-constitutional.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a claimant against a regional court's ruling on damages. The claimant argued that the lower courts incorrectly denied compensation for lost state benefits and forced health insurance payments, violating fundamental rights. The Court dismissed the appeal because the disputed amount was trivial and the dispute concerned the interpretation of ordinary law rather than a violation of constitutional rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: Constitutional complaints against ordinary court decisions are deemed clearly unfounded if the decision lacks standing due to its nature or procedural defects, or if the complaint concerns the interpretation of ordinary law in a trivial matter without violating fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Františkem Divišem, advokátem v Novém Boru, Sloupská 135, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 19. 5. 2006, čj. 36 Co 42/2006-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 13. 9. 2006 napadla stěžovatelka, aniž by byla zastoupena advokátem, shora označené rozhodnutí, přičemž se domáhala jeho zrušení ve výroku I. a III. K výzvě Ústavního soudu stěžovatelka předložila plnou moc, dle níž zmocnila výše uvedeného advokáta k zastupování v řízení před Ústavním soudem. Vzhledem k tomu, že zmíněný návrh nebyl vypracován advokátem, Ústavní soud prostřednictvím zvoleného právního zástupce stěžovatelku vyzval, aby předložila tímto zástupcem sepsaný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Nutno dodat, že daný požadavek vychází z ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", a není samoúčelný; vzhledem k postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci a z něj plynoucím specifikám řízení před Ústavním soudem o ústavních stížnostech je nezbytná (a to i z důvodu důsledné ochrany práv samotných stěžovatelů) adekvátní ústavněprávní argumentace, jejíž znalost lze u advokátů očekávat. Stěžovatelka výzvě Ústavního soudu vyhověla, ovšem pouze formálně, protože předložila co do svého obsahu stejný návrh. Nicméně vzhledem k tomu, že daný návrh vyhovoval zákonným požadavkům, přistoupil Ústavní soud k jeho obsahovému posouzení, načež dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 16. 9. 2005, čj. 8 C 191/2003-36, vyhověl žalobě stěžovatelky na náhradu škody (podané proti České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí) co do částky 12 280 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 17. 10. 2003 do zaplacení; co do částky 1 906 Kč s příslušenstvím a dále co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 186 Kč od 10. 11. 2000 do 16. 10. 2003, úroku ve výši 8 % ročně ze stejné částky od 17. 10. 2003 do zaplacení a úroku ve výši 2 % ročně z částky 1 906 Kč od 17. 10. 2003 do zaplacení pak její žalobu zamítl. V zamítavé části stěžovatelka napadla rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním, avšak odvolací soud je rozsudkem napadeným touto ústavní stížností potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že byla nezákonným rozhodnutím vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání, v důsledku čehož jí vznikla škoda ve výši 14 186 Kč s příslušenstvím. Tato částka se měla skládat z dávek státní sociální péče, které stěžovatelka neobdržela, dále z veřejného zdravotního pojištění a zaplacených úroků z prodlení k tomuto pojištění, které byla stěžovatelka nucena zaplatit. Soud prvního stupně jí však nepřiznal náhradu škody spočívající v tom, že byla nucena zaplatit úroky z prodlení za pozdní úhradu pojistného na veřejné zdravotní pojištění, když dospěl k závěru, příčinou vzniku dané povinnosti stěžovatelky bylo nesplnění zákonné povinnosti včas uhradit zdravotní pojištění, a tedy že v tomto ohledu není hlavní příčinou vzniku škody nezákonné rozhodnutí. Stěžovatelka s tímto názorem nalézacího soudu a postupem soudu odvolacího, který se v podstatě ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, nesouhlasí, přičemž tvrdí, že právní řád nezná "hlavní a vedlejší" příčinu škody, a argumentuje tím, že pokud by nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí, nebyla by nucena platit zdravotní pojištění a čekat na výsledek soudního sporu, a žádná škoda by jí nevznikla. Názory obecných soudů jsou nelogické, z hlediska zákona neodůvodnitelné, a nemohou z hlediska principů respektujících spravedlnost obstát. Postupem odvolacího soudu tak mělo být zasaženo do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod spolu s právem zakotveným v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud vychází z pravidla, že ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. O takový případ se jedná i v nyní posuzované věci.
V prvé řadě je třeba uvést, že stěžovatelka napadá rozhodnutí obecných soudů, jde-li o nepřiznání částky 1 906 Kč s příslušenstvím, z čehož je patrno, že jde o tzv. bagatelní věc [srov. § 202 odst. 2 a § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu], jež z hlediska kvantitativního může zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky skutečně jen stěží.
Kromě toho stěžovatelka ve své ústavní stížnosti sice namítá porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jejím jádrem je však vyjádření nesouhlasu s hmotněprávním posouzením jejího nároku na náhradu škody, tedy s interpretací a aplikací "jednoduchého" práva. Jak plyne z již bohaté judikatury, Ústavní soud není oprávněn do činnosti obecných soudů, pokud jde o tyto otázky, zasahovat, tedy až na výjimečné případy, kdy pochybení obecných soudů v daném hodnotícím procesu má za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod účastníka řízení. Jde o případy, kdy obecné soudy vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález ze dne 9. 7. 1999,
sp. zn. III. ÚS 224/98
; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). V tomto ohledu však Ústavní soud žádné pochybení nezjistil. V dané věci šlo o posouzení otázky tzv. příčinné souvislosti, tedy otázky, na niž nenahlíží jednotně ani právní teorie, přičemž obecné soudy příslušné závěry - aniž by Ústavní soud nějakým způsobem mínil posuzovat jejich věcnou správnost - v odůvodnění svých rozhodnutí řádně zdůvodnily.
Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu