Constitutional Court dismisses appeal claiming lack of appeal in minor cases violated fair trial rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by two individuals against lower court rulings denying their claims for state liability damages. The applicants argued that the courts' refusal to allow an appeal in minor cases violated their fundamental rights to a fair trial and effective judicial protection. The Court held that the legislative balance between access to court and judicial efficiency in minor cases is constitutionally valid and does not constitute a violation of fundamental rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu; § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The refusal to grant an appeal in minor cases does not violate fundamental rights or the principle of a fair trial.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. H. a 2. H. H., oba zastoupeni JUDr. Lenkou Pytelovou, advokátkou se sídlem v Dobříši, Malé Paseky 1337, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2006, č. j. 35 Co 258/2006-47, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. března 2006, č. j. 17C 242/2003-33, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky- Ministerstva spravedlnosti ČR jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se návrhem, podaným k poštovní přepravě dne 31. srpna 2006, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o žalobě stěžovatelů proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť se domnívají, že jejich vydáním bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě. Stěžovatelé především namítají pochybení soudu prvního stupně, jehož rozhodnutím byla zamítnuta žaloba na náhradu škody v částce 1650,- Kč, kterou stěžovatelé považují za škodu, jež jim vznikla vydáním nezákonného rozhodnutí, za něž stát nese odpovědnost, neboť tuto částku museli uhradit v jiném soudním sporu právnímu zástupci protistrany na základě pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu; toto rozhodnutí bylo později dovolacím soudem zrušeno, avšak úhrada této částky do výroků o náhradě nákladů řízení zahrnuta nebyla a stěžovatelé byli se svým nárokem odkázáni na Odbor odškodňování Ministerstva spravedlnosti ČR. Uplatněný nárok však před soudem nedošel uznání. I přes tvrzení uplatněné v podaném odvolání proti tomuto rozhodnutí, že před soudem prvního stupně došlo k zásahu do základních práv stěžovatelů (dle stěžovatelů se nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevyrovnal s jejich tvrzením, že jejich požadavek na náhradu škody je v souladu s článkem 36 odst. 3 Listiny), Městský soud v Praze jejich odvolání stížností napadeným usnesením odmítl, aniž by ve věci nařizoval jednání. Byť formálně tvrdí, že nepřistoupil k přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí, že k zásahu do základních práv stěžovatelů nedošlo - přezkumu tak přeci rozhodnutí podrobil, učinil tak však bez ústního jednání a tím stěžovatele připravil o možnost hájit před ním svá práva. Postup obou soudů mají tak stěžovatelé za nezákonný, v rozporu s ústavně chráněnými právy, a proto požadují zrušení obou napadených rozhodnutí.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze i Obvodního soudu pro Prahu 2, jakož i příslušný spis.
Oba soudy ve svých vyjádřeních popřely, že by v řízení před nimi došlo k jakémukoliv zásahu do základních práv stěžovatelů, k argumentům uvedeným v ústavní stížnosti se však jinak nevyjádřily a odkázaly na svá stížností napadená rozhodnutí. Ježto obě vyjádření neobsahují žádné skutečnosti relevantní pro posouzení ústavní stížnosti a k námitkám ve stížnosti uvedeným se s výjimkou odmítnutí možnosti, že by v řízení došlo k zásahu do základních práv a svobod, nijak nevyjadřují, nepovažoval Ústavní soud za potřebné zasílat je k replice stěžovatelům.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 17C 242/2003, Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl dne 31. března 2006 rozsudkem, č. j. 17C 242/2003-33, o žalobě stěžovatelů proti vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem o náhradu škody v částce 1.650,- Kč tak, že žalobu zamítl a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Dle protokolu o vyhlášení rozsudku ze dne 31. března 2006 (č. l. 31 spisu, jakož i z písemného vyhotovení rozhodnutí je patrné, že účastníkům řízení se dostalo poučení, že proti tomuto rozsudku není dle ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. přípustné odvolání. Rozsudek byl oběma stěžovatelům doručen dne 9. května 2006 a téhož dne nabyl právní moci.
Přes uvedené poučení podali stěžovatelé proti rozsudku odvolání, v němž napadli především právní názor soudu prvního stupně (ve shodě s argumenty nyní uvedenými v ústavní stížnosti). Uvedli, že jsou si vědomi, že dle ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. není jejich odvolání přípustné, nicméně v řízení došlo k zásahu do jejich základních práv chráněných Listinou, a tedy případným odmítnutím odvolání by bylo dále zasaženo do jejich základního práva na odvolání ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Výluka odvolání v tzv. bagatelních věcech v jejich případě není možná, protože ochrana základních práv a svobod je v kompetenci i obecných soudů podle čl. 4 a čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (s poukazem na usnesení Ústavního soudu,
sp. zn. II. ÚS 436/01
). Sama skutečnost, že předmětem sporu je bagatelní částka, nemůže dle nich vést k trivializaci základních práv a svobod. Stěžovatelé, stejně jako v ústavní stížnosti, zdůrazňují, že se domáhají náhrady škody, za niž nese dle zák. č. 82/1998 Sb. a čl. 36 odst. 3 Listiny odpovědnost stát.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. června 2006, č. j. 35Co 258/2006-47, podané odvolání dle ust. § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl pro jeho nepřípustnost ve smyslu ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., neboť ve věci bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 2.000,- Kč a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění zároveň konstatoval, že v řízení nebyla porušena ochrana základních práv a svobod žalobců (stěžovatelů). Za této situace nedojde odmítnutím jejich odvolání k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy a aplikace usnesení Ústavního soudu,
sp. zn. II. ÚS 436/01
, tudíž není namístě. Usnesení bylo stěžovatelům doručeno dne 10. srpna 2006.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda je podaná ústavní stížnost přípustná a projednatelná. Dle ust. § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Pokud tedy jde o stížnost směřující vůči rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, je zřejmé, že stěžovatelé (mylně) odvíjejí lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí o odvolání. Ovšem občanský soudní řád v dané věci odvolání vůbec nepřipouští; nelze na něj proto pohlížet jako na poslední procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu výše citovaného § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, přičemž ani poukaz na porušení základních práv není s to v takovém případě přípustnost odvolání ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu založit. Ve vztahu k napadenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 byla tedy stížnost podána evidentně opožděně.
Ústavní soud se tak mohl zabývat pouze tou částí stížnosti (a těmi argumenty stěžovatelů) směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze. Ústavní soud v daném ohledu konstatuje, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí neshledal žádné pochybení protiústavního charakteru. Podle ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. "Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání." V dané věci bylo přitom zamítnuta žaloba o náhradu škody v částce 1.650,- Kč a podmínky aplikace tohoto ustanovení tak byly naplněny, neboť uložená povinná částka nepřesáhla částku 2.000,- Kč. Nutno dodat, že aplikace ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. nezáležela na volné úvaze odvolacího soudu, nýbrž bylo jeho legální povinností postupovat zákonem stanoveným způsobem, tj. odmítnout odvolání jako nepřípustné. Odvolací soud tak správně odvolání odmítl z důvodu překážky jeho projednání konstruované ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., přičemž oprávnění odmítnout podané odvolání bez nařízení jednání je soudu dáno ustanovením § 214 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Pokud se v odůvodnění vyjádřil k otázce, zda byla či nebyla rozhodnutím soudu prvního stupně porušena základní práva stěžovatelů, pak pouze v tom smyslu, zda by takové zjištění otevíralo stěžovatelům cestu pro projednání uplatněného opravného prostředku (ve smyslu vznesené argumentace usnesením Ústavního soudu,
sp. zn. II. ÚS 436/01
). Přitom vycházel z obsahu podaného odvolání, jakož i z obsahu spisu. Závěr o tom, že k zásahu do základních práv nedošlo, se pak zákonitě projevil v závěru o přípustnosti podaného opravného prostředku. Takový postup shledává Ústavní soud zcela v souladu s principy spravedlivého procesu.
Ostatně lze v tomto kontextu - uváděno nad rámec - odkázat i na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí přijal závěr, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - rovněž vyloučeno i podání ústavní stížnosti (srov. publikované usnesení ve věci III. ÚS 405/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, usn. č. 43, str. 421). Naopak poukaz na argumentaci usnesením,
sp. zn. II. ÚS 436/01
, jeví se Ústavnímu soudu zcela nepřípadný, neboť se nejednalo o stejnou procesní situaci. Stěžovatelka ve věci vedené pod
sp. zn. II. ÚS 436/01
podala (procesně řádně) ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci rovněž podléhající režimu ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., nedomáhala se projednání opravného prostředku, který zákon nepřipouští, s odkazem na porušení svých základních práv. Úvaha Ústavního soudu v tomto usnesení uvedená navíc připouští pouze přezkum rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska případného tvrzení o porušení základních práv (ve věci však odvolání podáno nebylo, a tedy nepadlo ani rozhodnutí odvolacího soudu), nikoliv možnost vlomení se do výluky v odvolání v tzv. bagatelních věcech.
Oproti námitkám stěžovatelů Ústavní soud uvádí, že naopak již v minulosti konstatoval, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí (srov. usnesení ve věci
sp. zn. IV. ÚS 101/01
, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, usn. č. 22, str. 387).
V rovině ústavněprávního posouzení konstrukce nepřípustnosti odvolání v tzv. bagatelních věcech jde o nalezení vztahu přiměřené rovnováhy mezi právem na přístup k soudu a veřejným zájmem na vytvoření systému, který by soudům umožňoval efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou řízeními věcně složitými a v nichž potenciálně hrozí relativně větší újma na majetkových právech účastníků řízení, než je v případě tzv. bagatelních kauz.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze nedošlo k zásahu do namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů a že jejich ústavní stížnost je v této části návrhem, který je zjevně neopodstatněný.
S ohledem na závěry shora uvedené Ústavní soud podanou stížnost odmítl zčásti dle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný, zčásti pak dle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2007
Jan Musil v. r.
předseda senátu