Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 473/06 ECLI:CZ:US:2007:3.US.473.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint against criminal appeal judgment regarding fraud conviction.

Numero d'incarto III.ÚS 473/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the appellant against the Regional Court's dismissal of his appeal in a fraud case. The appellant argued that the appellate court failed to address specific evidence requests and overlooked witness testimonies regarding his role in the crime. The court ruled that it cannot act as a super-review instance to re-evaluate factual findings or evidence assessment, which remain the exclusive domain of ordinary courts unless there is an extreme inconsistency with the evidence.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Ústavní soud není superrevizní instancí a nepřehodnocuje důkazní hodnocení obecných soudů, pokud nejsou zjištěny extrémní nesoulady s důkazy.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal super review instance evidence assessment criminal appeal judgment fraud conviction witness testimony ordinary courts jurisdiction

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
91 T 26/2005-160, byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
§ 256 trestního řádu
Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, které však bylo Krajským soudem v Brně podle § 256 trestního řádu zamítnuto, a to usnesením napadeným touto ústavní stížností.
čl. 83 Ústavy České republiky
čl. 91 Ústavy České republiky
83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za další, "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. Jiřím Jančou, advokátem v Brně, Jeřábkova 5, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 8 To 56/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 16. 6. 2006 napadl stěžovatel v záhlaví uvedené soudní rozhodnutí s tvrzením, že jím a jemu předcházejícím rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2005, čj. 91 T 26/2005-160, byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 26/2005, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, výše označeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Uvedeného trestného činu se dopustil společně s M. J. - stručně řečeno - tak, že od firmy Veronika Kazdová - M+M Transport odebrali 1200 ks vánočních jedlí, aniž by tyto zaplatili a aniž by to v době jejich objednávky měli v úmyslu, přičemž způsobili jmenované škodu ve výši 593 950 Kč. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, které však bylo Krajským soudem v Brně podle § 256 trestního řádu zamítnuto, a to usnesením napadeným touto ústavní stížností.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že odvolací soud se nijak nevypořádal s jeho návrhy obsaženými v podání ze dne 22. 3. 2006. V návaznosti na to uvádí, že ačkoliv byl připuštěn důkaz doplněním výslechu svědkyně V. K., soud rozhodl bez výslechu jmenované poté, co se omluvila z veřejného zasedání, jež bylo nařízeno na 2. 5. 2006. Přitom stěžovatel namítá, že jmenovaná pod označením uvedeným ve skutkové větě v rozhodné době nepodnikala. Dále pak nebyl přes návrh stěžovatele doplněn výslech svědka K.

M. k osobě, se kterou měl jednat jako s "panem Z.", a k tomu, zda ve skutečnosti nešlo o svědka T. R.. Nebyl rovněž proveden důkaz porovnáním podpisu na objednávce ze dne 4. 12. 2003 s podpisem T. R., a to za účelem zjištění, zda byl či nikoliv podpis jmenovaného na faxové objednávce zjevně padělán. Stěžovatel rovněž tvrdí, že některé závěry obsažené ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nejsou objektivní, jedná se údajně o domněnky soudu. Konkrétně jde o závěr městského soudu, že stěžovatel a M.

J. jednali společně, když odeslali dne 4. 12. 2003 faxovou objednávku ze sídla společnosti InveSta CZ, o. p. s., a že měli s jedlemi naložit nezjištěným způsobem. Pouze bylo prokázáno, že dodávku jedlí předjednal stěžovatel se svědkem K. M., dispečerem, a že pak byla zaslána faxová objednávka, která byla později upřesňována, a faktura byla předána odsouzenému M. J. za přítomnosti údajně neustanovené osoby. Stěžovatel současně upozorňuje, že V. K. a K. M., jakož i odsouzený M. J. účast stěžovatele označují jako zprostředkování, stěžovatel přitom za tuto činnost nedostal odměnu, a to na rozdíl od T.

R., který měl na dojednání dodávky a na prodeji stromků podíl a který přesto trestně stíhán nebyl. Stěžovatel poukazuje i na to, že dodávku nepřebíral a na prodeji stromků se nepodílel. Výpovědí T. R. bylo prokázáno, že k razítku ATORY, s. r. o., měl přístup M. J., který již v minulosti byl šetřen pro zneužití razítka této společnosti. Dle názoru stěžovatele tak nebyl dostatečně, resp. objektivně a řádně zjištěn skutkový stav, skutkové, resp. právní závěry jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, kromě toho odvolací soud své právní závěry zdůvodnil nedostatečně, když odkázal na odůvodnění rozsudku městského soudu.

Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho důkazními návrhy. S tímto tvrzením se nelze ztotožnit, neboť odvolací soud je, byť se tak stalo poměrně stručně, odmítl jako nadbytečné či irelevantní (viz napadené usnesení, str. 3 shora spisu obecného soudu), a to rovněž s ohledem na již učiněná skutková zjištění. Tomuto závěru nemá Ústavní soud co vytknout. Namítá-li stěžovatel neprovedení důkazu (doplňujícím) výslechem V. K., tento měl být realizován za účelem zjištění, pod jakým označením jmenovaná v rozhodné době podnikala. Ovšem odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí danou otázkou řádně zabýval, před tím, jak patrno ze soudního spisu, si opatřil relevantní důkazy - výpisy z příslušných registrů, na základě nichž mohl učinit (a také učinil) s dostatečnou jistotou relevantní závěry. Z této skutečnosti pak zjevně vyplývá, že provedení výslechu této svědkyně by bylo nadbytečné. Kromě toho případná nepřesnost ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně stěží může mít z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatele na straně jedné a ústavnosti napadeného rozhodnutí na straně druhé nějaký dopad, když je zřejmé, že škoda byla způsobena V. K. (a také - jak uvedl odvolací soud - objednávka předmětného zboží zněla na firmu tak, jak obsaženo ve výroku rozsudku městského soudu).

Dále stěžovatel vytýká odvolacímu soudu neprovedení (dalšího) výslechu K. M., který byl navrhován, aby bylo ozřejměno, zda se setkal s T. R., resp. zda přitom nešlo o osobu, kterou označuje jako "pan Z.". Již městský soud se osobou svědka T. R. a otázkou jeho účasti na celé záležitosti v odůvodnění svého rozsudku podrobně zabýval, přičemž i kdyby bylo prokázáno, že K. M., jako dispečer firmy Veronika Kazdová - M+M Transport, s tímto svědkem jednal jako s "panem Z.", a tedy jeho zapojení bylo v podstatně ve větším rozsahu, než konstatovaly obecné soudy, toto nemůže mít na trestní odpovědnost stěžovatele žádný vliv. Totéž ostatně platí i o návrhu stěžovatele zkoumat podobnost podpisu T. R. s podpisem na objednávce. Pokud totiž jde o odsouzení samotného stěžovatele, toto je postaveno na skutečnostech, jež se od výše uvedených, dle stěžovatele sporných závěrů přímo neodvíjejí. Přitom již soud prvního stupně se podrobně otázkou účasti stěžovatele na předmětné trestné činnosti zabýval, a to v souvislosti s jím uplatněnou obhajobou, spočívající v tvrzení, že byl v pozici "pouhého zprostředkovatele", přičemž tuto obhajobu stěžovatele dostatečně vyvrátil. K námitkám uplatněným v odvolání, které jsou v podstatě jen opakováním této obhajoby, se dále vyjádřil odvolací soud, který již shrnul důvody, na jejichž základě bylo možno dospět k závěru o vině stěžovatele, a v podrobnostech v podstatě odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně.

Jde-li pak o hodnocení jednotlivých důkazů ze strany obecných soudů, Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za další, "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší proto "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Výjimku pro ingerenci Ústavního soudu do tohoto hodnotícího procesu pak tvoří - jak patrno z konstantní judikatury - ty případy, kdy skutkové (a následně právní závěry) soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Takovéto vady však v příslušných soudních rozhodnutích zjištěny nebyly.

Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu