Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 463/06 ECLI:CZ:US:2007:3.US.463.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as previously rejected on identical grounds regarding tax burden allocation.

Numero d'incarto III.ÚS 463/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the taxpayer's constitutional complaint against lower court rulings that dismissed their tax claims. The taxpayer argued for judicial protection regarding tax audit procedures and evidence presentation, but the courts found they failed their statutory burden of proof. The Court dismissed the appeal because the same arguments had already been rejected in identical prior decisions, rendering this new filing legally baseless.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible if the challenged decision is consistent with previous Constitutional Court rulings that found similar complaints baseless.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint inadmissibility burden of proof in tax proceedings tax assessment by means of aids repeated constitutional complaint judicial protection denial

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 31 odst. 5 daňového řádu
§ 2 odst. 9 daňového řádu
Tento postup je průlomem do základní zásady daňového řízení, která je vyjádřena v § 2 odst. 9 daňového řádu, tedy do práva daňového subjektu spolupracovat se správcem daně při správném stanovení její výše" (viz kupříkladu nález pléna Ústavního soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele FASHION GROUP s.r.o., se sídlem v Praze 7, Komunardů 36/1276, zastoupené JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem se sídlem v Praze 4, Družstevní 8/1395, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2006, čj. 2 Afs 112/2005 - 108, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2004, čj. 10 Ca 58/2004 - 52, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť tvrdí, že mu v řízení před nimi byla "odepřena soudní ochrana".

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 4 - dodatečným platebním výměrem ze dne 28. 1. 2003, č.j. 18768/03/004511/6336, byla stěžovateli za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2001 dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 168. 621,- Kč. Dodatečná daňová povinnost byla správcem daně stanovena na základě výsledků daňové kontroly, a to za pomoci pomůcek dle § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňového řádu"). Odvolání stěžovatele odvolací orgán rozhodnutím ze dne 2. 10. 2003, č.j. FŘ - 8911/13/03, zamítl s tím, že po přezkoumání napadaného rozhodnutí v rozsahu vymezeném ustanovením § 50 odst. 5 daňového řádu dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek byly v dané věci splněny.

O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozsudku - poté co odmítl jako nedůvodné výtky stěžovatele proti postupu správce daně - ve shodě se závěry žalovaného správního orgánu konstatoval, že stěžovatel nedostál své důkazní povinnosti ve smyslu § 31 daňového řádu, jež má základ v prokázání skutečností vyvracejících pochybnosti správce daně o věrohodnosti, průkaznosti a správnosti předloženého účetnictví; tím, že stěžovatel tuto zákonnou povinnost nesplnil, přivodil stav, kdy nebylo možno stanovit jeho daňovou povinnost pomocí obvyklého dokazování, a proto byly dány podmínky pro stanovení daně dle pomůcek ve smyslu § 31 odst. 5 tohoto zákona.

Z obdobných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, a Nejvyšší správní soud ji rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, č.j. 2 Afs 112/2005-108, zamítl.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popisuje rozpory, jež se vyskytly v průběhu daňové kontroly mezi ním a pracovníkem správce daně, a to zejména co do prokazování množství a kalkulace cen (sporných) podávaných jídel. Tvrdí, že k odstranění jeho pochybností "opakovaně nabízel další pomocnou dokumentaci", stejně jako důkazy výslechem svědků (zaměstnanců); je pravdou, že o urychlené předložení navržených důkazů však - vzhledem k informaci o čerpání dovolené kontrolního pracovníka - nijak neusiloval. V důsledku povodní v r. 2002 pak došlo k tomu, že "dokumentace" a "zejména ona pomocná dokumentace" byla - a to dříve než mohla být předložena správci daně - zničena; její zničení v důsledku živelné pohromy stěžovatel připisuje současně i liknavosti správce daně.

Poškozen se stěžovatel cítí být rovněž postupem správce daně, který v řízení před městským soudem "rozdělil spis na dílčí složky" vztahující se k jednotlivým napadeným rozhodnutím (dodatečným platebním výměrům) správního orgánu, čímž zavinil, že soudy nezískaly "komplexní přehled o postupu daňové kontroly" a "o reakcích (stěžovatele) na požadavky správce daně".

Za splněné nepovažuje stěžovatel ani podmínky, za nichž bylo možné (v jeho případě) stanovit daň podle pomůcek, neboť - jak uvádí - po "zničení pomocné dokumentace" opakovaně navrhl provedení důkazu svědeckými výpověďmi zúčastněných osob, a to nejen k tvrzené nečinnosti správce daně, nýbrž i jako náhradu za tuto dokumentaci. Opačné závěry obecných soudů proto považuje za rozporné s obsahem daňového spisu a tudíž nemohou obstát.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (viz též § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

K otázce rozložení důkazního břemene v daňovém řízení a zákonným podmínkám pro stanovení daňové povinnosti dle pomůcek se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že "daňové řízení obecně je u nás, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit - tedy břemeno důkazní. Pokud správce daně zákonem určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně. Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno, tj. nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ daně i daň pomocí pomůcek, které má nebo které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem (tedy náhradním způsobem podle § 31 odst. 5 a § 44 daňového řádu). Tento postup je průlomem do základní zásady daňového řízení, která je vyjádřena v § 2 odst. 9 daňového řádu, tedy do práva daňového subjektu spolupracovat se správcem daně při správném stanovení její výše" (viz kupříkladu nález pléna Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 38/95

, uveřejněný pod č. 130/1996 Sb., usnesení

sp. zn. IV.ÚS 104/03

,

sp. zn. III.ÚS 645/99

,

sp. zn. II.ÚS 251/2000

). Zásah Ústavního soudu by v těchto případech byl namístě pouze tehdy, jestliže by došlo k porušení základních práv v důsledku nesprávné aplikace podústavního práva, zejména tehdy, šlo-li by o jeho svévolný výklad anebo v případě interpretace, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V usneseních ze dne 8. 11. 2006,

sp. zn. II. ÚS 364/06

, a ze dne 12. 12. 2006, sp.zn.

III. ÚS 464/06

, posuzoval Ústavní soud - z vyložených hledisek - ústavní stížnosti stěžovatele proti obsahově shodným rozhodnutím týchž obecných soudů, jimiž byly (a to z týchž důvodů) zamítnuty žaloby proti rozhodnutím správního orgánu, jakož i kasační stížnosti proti rozsudkům městského soudu. V uvedených rozhodnutích Ústavní soud stížnosti stěžovatele (stejného obsahu) kvalifikoval (ve smyslu výše uvedeného) jako návrhy zjevně neopodstatněné, a podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavní soudu, je odmítl.

Jelikož Ústavní soud neshledal žádný důvod (logický ani věcný), aby nyní rozhodl jinak, uchýlil se - ve smyslu shora vyložené zásady - k ustanovení § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, a posuzovanou ústavní stížnost odmítl rovněž; na odůvodnění předchozích rozhodnutí se přitom plně odkazuje.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2007

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu