Constitutional Court dismisses appeal regarding municipal ownership of roads via management rights transfer. The court rejects the claim that unpermitted roads preclude ownership transfer. The court upholds lower court rulings on property transfer. The court finds no violation of constitutional rights. The court dismisses the constitutional complaint as unfounded. The court confirms the legal transfer of road ownership. The court rejects the argument about road legality. The court affirms the transfer of property rights. The court dismisses the appeal on procedural grounds.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the Municipality of Jankov against lower court rulings regarding property transfer. The municipality argued that a road built without permits could not legally transfer ownership to the municipality under the relevant property transition law. The court found that the predecessor organization had exercised management rights over the road, satisfying the statutory requirements for transfer. Consequently, the court ruled that the lower courts applied the law correctly and the appeal was unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí; The transfer of property from the state to municipalities requires cumulative fulfillment of ownership, management right, and actual management by the predecessor, where management includes maintenance and use beyond mere existence.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Obce Jankov, 257 03 Jankov, zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově 256 01, Masarykovo náměstí 102, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23.3.2005, čj. 21 Co 70/2005-253, sp.zn. 21 Co 71/2005 a proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 17.2.2004, čj. 9 C 344/96-214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.
Návrhem podaným u Okresního soud v Benešově se žalobkyně M. K. domáhala toho, aby žalovaná Obec Jankov (stěžovatelka) byla uznána povinnou zaplatit jí částku 18.898,50,- Kč s příslušenstvím jako bezdůvodné obohacení za užívání pozemku ve vlastnictví žalobkyně, neboť na těchto jejích pozemcích byla v minulosti vybudována silnice.
Vyhovující rozsudek soudu I. stupně (který byl vázán předchozím rozsudkem odvolacího soudu) a následně i napadený rozsudek odvolacího soudu byly opřeny o závěr, že podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, dnem účinnosti tohoto zákona do vlastnictví obcí přešly věci z vlastnictví ČR k nimž ke dni 23.11.1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům. Dále soudy dovodily, že v předcházejícím období ze zákona existovalo právo hospodaření k místním komunikacím, které svědčilo národním výborům, což podle soudů v posuzovaném případě znamená, že měla-li ke dni 23.11.1990 obec ve správě určité komunikace, měla k nim automaticky právo hospodaření a tím na ni přešlo vlastnictví k tomuto majetku. Odvolací soud dále prohlásil, že nebylo zjištěno, že by právo hospodaření k předmětné nemovitosti vykonával jiný subjekt, jestliže věc užívali občané, užívala ji i obec samotná a užíváním občany byla naplněna složka práva hospodaření. Z toho pak soud vyvodil existenci práva hospodaření k předmětné silnici a následně i přechod vlastnictví ze státu na obec.
Taková interpretace zákona není podle stěžovatelky přípustná, neodpovídá teorii ani praxi a v konečném důsledku vede k poškození obce a k zvýhodnění státu. Uvedenou silnici postavil stát, silnice však nebyla ve stavebním řízení povolena a nebyla ani kolaudována, ačkoliv je více než 20 let užívána. Silnice, jako stavba musí být zapsána do katastru nemovitostí, což se nestalo. Nebyla také doložena žádná dokumentace o tom, že stavba byla zřízena po právu (stavební povolení, kolaudační rozhodnutí). Jestliže - podle stěžovatele - stavba předmětné silnice nebyla řádně povolena, nebyla řádně kolaudována a tedy po právu neexistovala, nemohlo k ní vzniknout žádné organizaci právo hospodaření (dříve správa národního majetku). Rozestavěnou (nedokončenou, nepovolenou) stavbu nemohl právní předchůdce stěžovatelky - místní národní výbor - po právu ani užívat. Z toho plyne, že vlastníkem stavby byl a dosud je stát, který byl investorem stavby. Žádný ze soudů se nezabýval tím, jak a čím vlastně v daném případě vůbec právo hospodaření vzniklo, na základě jakých právních skutečností se tak stalo a kdy. Soudy pouze konstatovaly, že tomu tak je. Takový stav v dokazování je pro otázku spravedlivého rozhodnutí nedostatečný a nežádoucí.
Žalovaná obec nemá k dispozici doklady, které by dokumentovaly, že investorem stavební akce byl její předchůdce; za této situace byl investorem ONV či jiný investorský úřad. Po dokončení stavby muselo dojít k převodu správy národního majetku hospodářskou smlouvou na místní národní výbor. Taková smlouva však nebyla předložena. Předmětná silnice není po právní stránce způsobilá k užívání, nemohlo k ní být vykonáváno jakékoliv právo hospodaření a nemohlo se tudíž změnit v právo vlastnické. Za této situace má stěžovatelka za to, že v řízení před obecnými soudy nebyla prokázána její pasivní legitimace, což v průběhu řízení několikrát namítala.
Postupem soudů bylo prý zasaženo do základních práv stěžovatelky podle čl. 96 Ústavy a čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 9 C 344/96, vedený u Okresního soudu v Benešově. Zjistil, že dne 19.9.1995 se Marie Kolmanová domáhala žalobou proti žalované Obci Jankov zaplacení v žalobě specifikované sumy jako bezdůvodného obohacení za dosud bezplatné užívání jejích pozemků v k.ú. Čečkov a Odlochovice, na kterých byla žalovaným zřízena komunikace. Podle žaloby žalovaný pozemky užívá bez právního důvodu a odmítá je také od žalobkyně odkoupit, případně je vyměnit.
Rozsudkem ze dne 31.3.2000, čj. 9 C 344/96-73, Okresní soud v Benešově výrokem I. uložil Obci Jankov zaplatit žalobkyni částku 19.100, 70,- Kč s příslušenstvím. Výrokem II. zamítl žalobu co do částky 7.212,30,- Kč s 16% úrokem z prodlení. Výrokem III. přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28.11.2001, čj. 21 Co 500/2000-139, rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a III. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení krajský soud vyslovil, že místní komunikace, nacházející se na pozemcích žalobkyně, přešla z vlastnictví ČR do vlastnictví žalované obce a že tudíž je žalovaná obec ve věci pasivně legitimována. Okresní soud se však nedostatečně zabýval výší uplatněného nároku. Krajský soud proto rozsudek zrušil pro nedostatek skutkových zjištění rozhodných pro právní závěr o výši uplatněného nároku.
Okresní soud v Benešově pak napadeným rozsudkem ze dne 3.12.2003, čj. 9 C 344/96-214, rozhodl výrokem I., že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 18.898,50,- Kč s přísl. Výrokem II. zamítl další žalobní návrhy žalobkyně a výrokem III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení. Rozsudek odůvodnil tím, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je vlastnicí předmětných parcel, na kterých se nachází silnice III. třídy č. 01812 Otradovice - Broumovice Čečkov s odbočkou na Královnu. Není známo, kdo stavěl předmětnou silnici, stavební povolení a kolaudační rozhodnutí se nedochovalo. Bylo však prokázáno, že silnice byla dokončena v roce 1982. Podle tehdy platného zákona o pozemních komunikacích č. 135/1961 Sb. byly příslušné ke správě pozemních komunikací místní národní výbory, popř. organizace jimi k tomuto účelu zřízené, jde-li o místní komunikace. V řízení bylo prokázáno, že předmětná komunikace byla vždy komunikací místní a v době jejího dokončení byla ve správě Místního národního výboru Jankov, který s ní jako se svým majetkem hospodařil (str. 4 rozsudku). Práva a závazky příslušející Místnímu národnímu výboru Jankov přešly na Obec Jankov v souladu s ust. § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Dále bylo prokázáno, že žalovaná obec bez právního důvodu užívala pozemky ve vlastnictví žalobkyně pro zřízení a užívání místní komunikace a žalované vznikla povinnost bezdůvodné obohacení vydat. V průběhu řízení vznesla žalovaná námitku promlčení, ke které soud přihlédl při určování výše bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 23.3.2005, čj. 21 Co 70/2005-253, 21 Co 71/2005, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění rozsudku zdůraznil, že hospodaření obce s předmětnou místní komunikací spočívalo minimálně v tom, že komunikace byla využívána pro přístup do osady Čečkov. Žalovaná tuto skutečnost nikdy nezpochybnila a sama v odvolacím řízení připustila, že se po komunikaci jezdí, byť tak činí občané obce, nikoliv obec. V souladu s čl. 99 Ústavy ČR jsou obce "základními územními samosprávnými celky", přičemž podle čl. 100 Ústavy jsou obce dále "územními společenstvími občanů". Ve spojení s ust. § 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), je v základním rozměru definován nejen územní, ale také osobní základ obcí. V rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25.8.1999, sp.zn. 2 Cdon 330/97 byl vysloven právní názor, že obec je veřejnoprávní korporací, jejíž faktický základ tvoří její občané, přičemž se jedná o osobní substrát této právnické osoby ve smyslu § 18 odst. 2 písmeno c) občanského zákoníku. Jestliže tedy ke dni 25.4.1991 užívali občané obce předmětnou místní komunikaci, nelze než dospět k závěru, že místní komunikaci využívala i žalovaná, respekt. její právní předchůdce. Tím byla také realizovaná jedna ze složek práva hospodaření. V řízení také nebylo zjištěno, že by právo hospodaření k předmětné místní komunikaci vykonával v rozhodné době jiný subjekt. Pokud jde o výklad pojmu právo hospodaření poukázal krajský soud i na rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 185/1996
.
III. K výzvě Ústavního soudu podal k ústavní stížnosti vyjádření Krajský soud v Praze, který však jen odkázal na skutková zjištění provedená v řízení před okresním soudem a na právní závěry vyslovené v napadených rozsudcích. Proto Ústavní soud nevzal toto vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.
IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva vlastnického, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti stěžovatelky vyplývá, že svým podáním směřuje především proti závěru soudů, že je ve sporu pasivně legitimována.
K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z jeho rekapitulace vyplývá, že otázka pasivní legitimace stěžovatelky byla soudy opakovaně přezkoumávána. Zejména soud I. stupně provedl v tomto směru řadu důkazů; byly to zejména sdělení Správy a údržby silnic Benešov - č.l.48, projekt na stavbu silnice z roku 1936 - č.l. 49, 120, výpisy z katastru nemovitostí, znalecký posudek znalce ing. V. B., hospodářská smlouva s Geodezií n.p. Praha č. 8/82 o zaměření komunikace a vyhotovení geometrických plánů z roku 1982 - č.l. 50, apod. Na jejich základě vzal soud za prokázané, že stavba byla dokončena v roce 1982, tedy za účinnosti zákona č. 135/1961 Sb. Podle § 3d) odst. 1 písmeno c) cit. zákona byly ke správě pozemních komunikací příslušné národní výbory. V řízení bylo prokázáno, že předmětná komunikace byla vždy komunikací místní a v době jejího dokončení byla ve správě Místního národního výboru Jankov, který s ní jako se svým majetkem hospodařil. Práva a závazky příslušející Místnímu národnímu výboru Jankov přešly na Obec Jankov v souladu s ust. § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Uvedená argumentace je i z hlediska ústavnosti konformní a plně přijatelná.
Ústavní soud považuje za ústavně konformní i úvahu Krajského soudu v Praze, že v souladu s čl. 99 Ústavy ČR jsou obce "základními územními samosprávnými celky", přičemž podle čl. 100 Ústavy jsou obce dále "územními společenstvími občanů". Ve spojení s ust. § 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), je v základním rozměru definován nejen územní, ale také osobní základ obcí; namístě je i odkaz na právní názor Nejvyššího soudu z 25.8.1999, sp.zn. 2 Cdon 330/97, podle něhož je obec veřejnoprávní korporací, jejíž faktický základ tvoří její občané, přičemž se jedná o osobní substrát této právnické osoby ve smyslu § 18 odst. 2 písmeno c) občanského zákoníku. Proto krajský soud právem dovodil, že jestliže ke dni 25.4.1991 občané obce běžně užívali předmětnou místní komunikaci, nelze než dospět k závěru, že místní komunikaci využívala i Obec Jankov, respekt. její právní předchůdce. Tím byla také realizovaná jedna ze složek práva hospodaření.
Pokud jde o poukaz na rozhodnutí
sp. zn. IV. ÚS 185/1996
(www.judikatura.cz), Ústavní soud k výkladu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, vyslovil názor, že pro takový přechod musí být splněny kumulativně všechny tři podmínky v tomto ustanovení určené: musí tedy jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil (jinak řečeno, že právo hospodaření bylo také realizováno). Pojem "právo hospodaření" je pojmem, který byl v hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní pojem "správa". Proto i pojem "hospodaření", který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany.
Názor Ústavního soudu v citovaném rozhodnutí uvedený plně koresponduje i souzené věci. Z obsahu soudního spisu, jak obecné soudy dovodily, je totiž zřejmé, že právní předchůdce obce, tj. Místní národní výbor Jankov, měl právo s předmětnou místní komunikací hospodařit a obec k rozhodnému datu s nemovitostmi také hospodařila, tedy s nimi ve výše naznačeném smyslu zacházela.
V předmětné věci tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými právními procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivě odůvodněná a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími k porušení ustanovení čl. 11 ani čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2007
Vojen Güttler
předseda senátu