Legislator Giurisprudenza & Legislazione
Pl.ÚS 6/97 ECLI:CZ:US:1998:Pl.US.6.97.1 Generato dall'IA

Constitutional Court rejects constitutional complaint regarding apparent conflict between rehabilitation laws and Charter rights.

Numero d'incarto Pl.ÚS 6/97
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court dismissed a request to declare a conflict between the Law on Extrajudicial Rehabilitation and the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The applicant argued that the laws prevented courts from examining whether obligors acquired property via contracts violating prior laws, allegedly violating their rights. The Court held that the apparent conflict was merely apparent and required harmonious interpretation of both statutes rather than a declaration of incompatibility.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.; čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR: The Constitutional Court is not competent to declare a conflict between statutes if the conflict is only apparent and can be resolved by harmonious interpretation of the laws.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint apparent conflict harmonious interpretation extrajudicial rehabilitation Charter of Fundamental Rights competence of Constitutional Court property rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.
Podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, může návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl.
čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky
, o Ústavním soudu, může návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky.
čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.
Vzhledem k uvedenému nepokládal soudce zpravodaj podání za návrh na zrušení konkrétního zákonného ustanovení a pro řešení námitky nesouladu mezi oběma zákony v tomto případě neshledal, že by Ústavní soud byl příslušný ( § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. ).

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Vztah rehabilitačních zákonů

Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. ledna 1998 sp. zn. P1. ÚS 6/97 ve věci předložené Okresním soudem v Pardubicích.

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, může návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky.

Takový návrh týkající se sporu vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 175/95 byl podán Ústavnímu soudu s odůvodněním, že je spatřován rozpor hlavy druhé části třetí zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, konkrétně ustanovení § 19 odst. 1 , ve znění pozdějších předpisů, definujícího osoby oprávněné, a ustanovení § 20 odst. 1 v části definují povinné osoby jako osoby fyzické a odst. 2 ukládajícího povinnost povinným osobám (fyzickým) věc podle citovaného ustanovení vydat, s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť tato ustanovení neumožňují soudu zkoumat, zda povinné fyzické osoby nabyly či nenabyly věc kupní smlouvou uzavřenou v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, tj. se zvýhodněním či bez zvýhodnění, a právě absence takového ustanovení vede k nesouladu zákona s Listinou tehdy, pokud povinné osoby věc nabyly po právu.

Důvody tohoto nesouladu jsou shledávány v tom, že ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. definuje oprávněné osoby jako osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. , o soudní rehabilitaci (za splnění stanovených podmínek v odst. 1 v druhé části věty), neboť tyto osoby podle zákona č. 119/1990 Sb. , konkrétně dle ustanovení § 2 odst. 1 , ve znění pozdějších předpisů, nikdy neztratily vlastnické právo k věcem. Ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. definuje osoby povinné, a to též jako osoby fyzické, podle § 4 odst. 2 uvedeného zákona , pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím; v odst. 2 cit. ustanovení § 20 je odkaz na ta ustanovení zákona, za kterých jsou osoby povinné povinny věc vydat, tj. na § 5 , 7 až 12 . Soud proto ze zákona nemůže zkoumat, zda povinné fyzické osoby nabyly či nenabyly věc kupní smlouvou uzavřenou v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, tj. zejména zda byly či nebyly zvýhodněny, a právě absence takového ustanovení vede k nesouladu zákona s Listinou v těch případech, kdy povinné osoby věc řádně koupily dle tehdy platných předpisů. Je tedy mít za to, že právě pro osoby povinné, tj. žalované, které věc nabyly v souladu s tehdy platnými právními předpisy, by vydání "jejich" věci bylo v rozporu s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny , neboť se staly jejími vlastníky v dobré víře. Právě za těchto podmínek, tj. kdy povinné fyzické osoby věc získaly po právu, by se obnova vlastnických práv oprávněných osob ke konfiskovanému majetku neměla dít automaticky, ale pouze způsobem předvídaným v ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Jen tímto způsobem lze zabránit vzniku dalších křivd, tentokrát vůči osobám, které se na nezákonnosti v době nesvobody nepodílely.

Soudce zpravodaj na základě předloženého podání a jeho doplnění nejprve konstatoval, že odpovídá svým účelem a smyslem tomu, k čemu je každý soud podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. oprávněn a podle čl. 95 odst. 2 Ústavy dokonce povinen, když dospěje k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem.

Soudce zpravodaj si byl vědom toho, že návrh je především konstatováním nesouladu mezi některými ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 119/1990 Sb. a neobsahuje návrh na zrušení konkrétních zákonných ustanovení. Nevyžádal si však další doplnění podání, protože tento vztah obou zákonů je Ústavnímu soudu dobře znám a bylo o něm v řadě případů již rozhodováno, v poslední době nálezem z 29. 10. 1997,

sp. zn. I. ÚS 67/97

(Sbírka nálezů a usnesení, svazek 9, Praha, C. H. Beck 1998, č. 130, str. 179 a násl.), kde Ústavní soud dospěl k závěru, že rozpor obou těchto zákonů je rozporem jen zdánlivým. Na ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. nelze pohlížet, jako by neexistovalo, ale zároveň ani jako by mělo přednost před ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. Jejich výklad je při aplikaci třeba uvést do vzájemného souladu, i když přinese závěry jinak v právním řádu neobvyklé, např. v důsledném dodržení okruhu povinných a oprávněných osob stanoveného zákonem.

Vzhledem k uvedenému nepokládal soudce zpravodaj podání za návrh na zrušení konkrétního zákonného ustanovení a pro řešení námitky nesouladu mezi oběma zákony v tomto případě neshledal, že by Ústavní soud byl příslušný ( § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. ).