Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 5/07 ECLI:CZ:US:2007:3.US.5.07 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court's rejection of appeal due to claim amounts under 20,000 CZK limit.

Numero d'incarto III.ÚS 5/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against the Supreme Court's decision to dismiss her appeal. The applicant argued that the Supreme Court improperly rejected her appeal solely because her individual compensation claims did not exceed the 20,000 CZK threshold, claiming she could not have known the exact amounts at the time of filing. The Court ruled that the Supreme Court correctly applied the law by assessing the admissibility of the appeal based on the final judgment amounts, which were all below the statutory limit.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 237 odst. 2 písm. a) obč. ř.; § 241a odst. 2 písm. a) a b) obč. ř.: The admissibility of an appeal is determined by the final judgment amounts; if no individual claim exceeds the statutory threshold, the appeal is inadmissible regardless of the applicant's good faith estimation.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint admissibility of appeal statutory threshold compensation claims Supreme Court procedural limitation good faith estimation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4 zák. č. 182/1993 Sb.
§ 237 odst. 1 písm. c) obč. ř.
§ 237 odst. 2 písm. a) obč. ř.
§ 241a odst. 2 písm. a) a b) obč. ř.
§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.
Pro shora uvedené byla ústavní stížnost napadající usnesení Nejvyššího soudu shledána zjevně neopodstatněnou a odmítnuta dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
§ 43 odst. 1 písm. b) a e) zák. č. 182/1993 Sb.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 22. února 2007 v senátě, složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelky E. H., zastoupené JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, Senovážné nám. 23, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006 č. j. 25 Cdo 2633/2006-122, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006 sp. zn. 55 Co 55/2006 a Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 11. 2005 sp. zn. 14 C 164/2004,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka svou ústavní stížnost proti výše označeným rozhodnutím odůvodnila tím, že dle jejího přesvědčení Nejvyšší soud pochybil, když dovodil nepřípustnost dovolání, přičemž k tomuto závěru dospěl ryze formálním způsobem - proto, že stěžovatelkou požadované jednotlivé dílčí náhradové nároky nepřevyšují hraniční částku 20.000,- Kč. Uvedla, že v době podání žaloby jí nemohla být známa konkrétní výše jednotlivých dílčích náhradových nároků, dva nároky byly odvislé od znaleckého posudku či odborné lékařské zprávy, sama pak provedla odhad nároků v minimální výši s vědomím, že budou v řízení upřesněny, a netušila, že tento její korektní postup bude v konečném důsledku použit proti ní. Pokud by předvídala ryze formalistický přístup dovolacího soudu, pak by své nároky výrazně navýšila. Své námitky proti rozhodnutím soudů obou stupňů uvedla v dovolání, spoléhala na to, že Nejvyšší soud, jako vrcholný orgán soustavy obecných soudů, tyto její námitky objektivně přezkoumá, což se však nestalo. Proto se cítí postupem soudů dotčena v právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu tvrzený zásah do práv v návrhu označených zjištěn nebyl. Jmenovaný soud dovolání stěžovatelky, podané podle § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, z důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a) a b) obč. soudního řádu odmítl v souladu s § 237 odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu opodstatněně, když rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění, které v dotčeném výroku o věci samé nepřevýšilo částku 20.000,- Kč - byla zamítnuta žaloba o náhradu škody uplatněná za ztrátu na výdělku ve výši 3.000,- Kč, za bolestné ve výši 6.000,- Kč, za ztížení společenského uplatnění v částce 12.000,- Kč, za účelně vynaložené náklady spojené s léčením v částce 1.000,- Kč. Dovolací soud pak v odůvodnění usnesení, s poukazem na § 237 odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu i na svou judikaturu, důvodně konstatoval, že přípustnost dovolání se posuzuje u každého nároku, o němž bylo rozhodnuto, byť tak bylo učiněno v jednom řízení a jedním rozsudkem, a vzhledem k tomu, že žádný z nároků nepřevýšil částku 20.000,- Kč, nelze takové dovolání považovat za přípustné. Nutno dodat, že na tomto závěru by nemohlo nic změnit ani tvrzení stěžovatelky o důvodech, pro které žalobou neuplatnila u jednotlivých nároků částky podstatně vyšší.

Pro shora uvedené byla ústavní stížnost napadající usnesení Nejvyššího soudu shledána zjevně neopodstatněnou a odmítnuta dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Poněvadž k odmítnutí dovolání nedošlo z důvodů, závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, ale pro nesplnění podmínky dovolání dle § 237 odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu, nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti směřující proti rozsudku soudu II. stupně vycházet z data doručení usnesení dovolacího soudu ze dne 18. 10. 2006. Proto v dalším je odmítnutí ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006 odůvodněno ust. § 43 odst. 1 písm. b) a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 11. 2005 ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) cit. zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2007

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu