Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 717/06 ECLI:CZ:US:2007:2.US.717.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial rights were violated in drug manufacturing case.

Numero d'incarto II.ÚS 717/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by M. B. against his conviction for illegal drug production and the Supreme Court's dismissal of his appeal. The petitioner argued that police and courts violated his right to defense and fair trial by mishandling witness summonses and denying access to files. The court found that lower courts properly analyzed these procedural issues, excluded tainted evidence, and convicted the petitioner based on reliable testimony from co-defendants and recorded communications.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The right to a fair trial guarantees that courts must consider defense requests but does not guarantee success in litigation or the approval of every procedural motion.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint right to defense fair trial rights drug manufacturing offense procedural evidence exclusion

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem Advokátní kanceláře Vavroch a partneři, se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. srpna 2006, sp. zn. 3 Tdo 737/2006, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2004, č. j. 11 To 57/2004-5348, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, a 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 1. listopadu 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2004, č. j. 11 To 57/2004-5348, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. prosince 2003, sp. zn. 20 T 18/2002, jímž byl společně s dalšími dvaaadvaceti osobami uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona, a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2006, sp. zn. 3 Tdo 737/2006, kterým bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto jeho dovolání. Tvrdí, že obecné soudy postupovaly v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti namítá, že trestní stíhání bylo proti němu od počátku vedeno svévolně, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo odůvodněno důkazy ani jinak zjištěnými skutečnostmi, a jím vymezený skutek byl jiný, než pro který pak byla proti němu podána obžaloba. Poukazuje na to, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, a že to byl právě on, kdo upozornil policejní orgány na trestnou činnost spoluodsouzeného Z., a v té souvislosti se dovolával výpovědi policisty H. Uvedený svědek však nebyl vyslechnut ani před soudem prvého stupně, ani k opakované námitce odvolacím soudem. Namítá, že jeho obhájci bylo bezdůvodně upíráno právo nahlédnout do spisu, při vyrozumívání o úkonech přípravného řízení nebylo policejním orgánem konkretizováno, čeho se výslechy na vzdálených místech mají týkat, a s ohledem na spojení jeho věci s nesouvisejícími věcmi nemohl svoji obhajobu uplatňovat v rámci výslechů v přípravném řízení účinným způsobem. V rámci trestního stíhání rovněž bezúspěšně poukazoval na to, že byl v přípravném řízení vyrozumíván o úkonech, které ve skutečnosti nebyly dožádány, a naopak nebyl vyrozumíván o úkonech, které se skutečně konaly. Námitky jeho obhájce a obhájců ostatních spoluobžalovaných proti čtení takto získaných protokolů o výsleších svědků byly soudem prvého stupně bez patřičného prověřování označeny za účelové. Soud prvého stupně rovněž opomenul jeho návrh na rekognici ve vztahu ke spoluobžalovaným P. a H. a další nekonkretizované svědkyně předtím, než byla v soudní síni zjišťována jeho totožnost. Naprosto nesouhlasí se způsobem, jakým obecné soudy dospěly ke skutkovým zjištěním, a to jak při opatřování důkazních prostředků, tak při vyhodnocování provedených důkazů, které odporovalo pravidlům logického myšlení. Nebyla respektována zásada in dubio pro reo, která byla při množství pochybností o vině v jeho případě zcela namístě.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není jednou z instancí obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky), které disponují ústavní kompetencí poskytovat stanoveným způsobem ochranu právům a rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky). Do této jejich kompetence je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v případě, že jejich postupy či rozhodovací činnost představují zároveň porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov.

sp. zn. I. ÚS 68/93

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17. str. 123). Nesprávná aplikace podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod zpravidla pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov.

sp. zn. III. ÚS 671/02

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69). Pouhá polemika s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, obsažená zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu i v opravných prostředcích, však nezakládá důvod k ústavní stížnosti (srov.

sp. zn. II. ÚS 294/95

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).

Ve vztahu k trestnímu stíhání lze dále uvést, že tento zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých má být vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces sestavený ze spolupůsobení a kontroly realizované jednotlivými orgány činnými v trestním řízení a v tomto procesu lze zpravidla i případné protiústavní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem (srov.

sp. zn. I. ÚS 651/2000

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 20. U. 45. str. 381). S tím samozřejmě souvisí, že pokud soud dospěje k závěru, že určitý úkon byl proveden v rozporu se zákonem, musí se taktéž řádně vypořádat s otázkou použitelnosti důkazů z tohoto úkonu vzešlých (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 183/03

ze dne 14. září 2005 in http://www.judikatura.cz/ navštíveno dne 20. prosince 2006).

V posuzovaném případě lze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že v přípravném řízení docházelo k opakovanému porušování jeho práva na obhajobu ze strany orgánů veřejné žaloby, a to zejména pokud se týká vyrozumívání o nařízených výsleších svědků. Současně však nelze pominout, že obecné soudy na tuto situaci reagovaly. K námitkám obhajoby byl proveden detailní rozbor situace u jednotlivých takto napadených úkonů přípravného řízení a byl konstatován soulad a nesoulad s právními předpisy v jednotlivých případech. Současně byla ve vztahu k těm případům, kdy došlo k porušení procesních předpisů, konstatována nepoužitelnost takto získaných důkazů proti stěžovateli. Na revizní závěry odvolacího soudu v tomto směru lze pro stručnost odkázat (str. 18 a 19 rozsudku). Z dalších závěrů tohoto soudu vyplývá, že vina stěžovatele skutečně nebyla dovozena z důkazů, které byly označeny za nepoužitelné, nýbrž z výpovědí spoluobžalovaných Z., P. a K., a záznamy odposlechů jeho telefonické komunikace se Z.. Dále pak vzal pro prokázání viny stěžovatele odvolací soud do souvislosti výpověď svědkyně Š., a výpověď svědkyně W. učiněné v hlavním líčení (str. 24 a 25 rozsudku). Odvolací soud se rovněž zabýval námitkou vadnosti počátku trestního stíhání stěžovatele a dovodil, že po zahájení trestního stíhání (usnesením policejního orgánu ze dne 11. února 2002) pro jeden útok byl stěžovatel upozorněn na změnu právní kvalifikace (úkonem ze dne 21. května 2002) s tím, že nadále byl stíhán pro skutek spočívající ve více různých útocích. Z toho dovodil, že v řízení před soudem byla dána totožnost skutku vytýkaného již v přípravném řízení (str. 24 rozsudku). Konečně se odvolací soud zabýval i návrhem stěžovatele na doplnění dokazování o výslechy spoluobžalovaného P. a svědka H., který odmítl s ohledem na to, že vzal jednání vytýkané stěžovateli za nepochybně prokázané (str. 25 rozsudku).

Ústavní soud proto konstatuje, že se zejména odvolací soud řádně zhostil svých pravomocí ve skutkově, důkazně a procesně složité situaci a jeho postupu a rozhodnutí nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout. Ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces (jakož i další komponenty, které z něj vyplývají) totiž nelze vykládat tak, že zaručuje právo na úspěch v soudním řízení či na úspěch při uplatňování jednotlivých návrhů v jeho rámci. Toto právo zaručuje "pouze" to, že se obecné soudy musí návrhy zabývat a nemají právo je odmítnout, pakliže jsou splněny procesní podmínky pro jejich projednání (srov.

sp. zn. Pl. ÚS 36/93

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 24. str. 175). S ohledem na tento závěr je pak nutné konstatovat, že i postup a rozhodnutí dovolacího soudu lze shledat ústavně souladným.

Ústavní soud tedy neshledal v posuzovaném případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu