Constitutional Court dismisses complaint as inadmissible because administrative remedies were not exhausted.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by CCC BOTY CZECH, s.r.o. against customs decisions regarding the seizure of infringing footwear. The company argued that administrative procedures violated its rights, but the Court noted the existence of a pending administrative lawsuit under the Administrative Court Act. Consequently, the Court ruled the complaint inadmissible under the principle of subsidiarity, stating that the Constitutional Court acts only as a last resort after all other legal remedies are exhausted.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.; § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all available legal remedies, as the Constitutional Court serves as the ultima ratio mechanism.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti obchodní společnosti CCC BOTY CZECH, s.r.o., IČ 268 48 601 se sídlem 28. října 829/270, 709 00 Ostrava, zastoupené Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem se sídlem Na Příkopě 15/583, 110 00 Praha 1, proti rozhodnutí ředitele Celního úřadu Praha D5 o zamítnutí námitek ze dne 6. září 2006, č. j. 14150/06-1776-31, a proti opatření Celního úřadu Praha D5 o zajištění a vydání zboží ze dne 25. srpna 2006, č. j. 13637-03/06-1776-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podané dne 6. 11. 2006, doplněné podáními ze dne 13. 11. 2006, 23. 11. 2006 a 5. 12. 2006 brojí stěžovatelka proti rozhodnutím celních orgánů specifikovaných v záhlaví tohoto usnesení. Napadeným opatřením Celního úřadu Praha D5 bylo podle § 23c odst. 1 a odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"), zajištěno v provozovně stěžovatelky zboží (blíže specifikované boty) nabízené k prodeji, u něhož bylo zjištěno, že porušuje práva duševního vlastnictví. Zajištěné zboží pak bylo uskladněno mimo dosah stěžovatelky v celním skladu Praha D5. O podaných námitkách stěžovatelky rozhodl napadeným rozhodnutím ředitel Celního úřadu Praha D5 tak, že jim nevyhověl. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž uvedla, že souběžně s ní podala proti napadeným rozhodnutím i žalobu podle § 65 odst. 1 s.ř.s., což potvrdila písemným sdělením ze dne 23. 11. 2006.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále tvrdí, že v řízení před státními orgány nebyly splněny zákonné podmínky vydání předběžného opatření proti její osobě a tím nyní dochází k neoprávněnému a protiústavnímu porušování jejích práv. To spatřuje v porušení hmotněprávních i procesních předpisů [zákona na ochranu spotřebitele i zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád")]. Stěžovatelka se domnívá, že v řízení bylo postupováno neobjektivně a nezákonně (úřední záznam o opatření není dle § 23c zákona o ochraně spotřebitele, jednotlivé výrobky nejsou jednoznačně identifikovány, úkony neprováděla osoba odborně kvalifikovaná a nepodjatá, správní rozhodnutí postrádá obecné náležitosti odůvodnění správního aktu atd.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti konečně prohlásila, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a právo (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Argumentovala i judikaturou Ústavního soudu (
III. ÚS 271/96
, III ÚS 103/99,
IV. ÚS 189/01
,
I. ÚS 221/98
) a vyslovila nesouhlas s usnesením Ústavního soudu ze dne 24. listopadu 2006,
sp. zn. I. ÚS 738/06
, ve kterém byla odmítnuta její obdobná ústavní stížnost pro nepřípustnost. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud, dříve než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.]; to platí za situace, kdy nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není, a ani z povahy věci nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž všech orgánů veřejné moci, a v tomto rámci především obecných soudů. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech procesních prostředků ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozhodnutí ředitele Celního úřadu Praha D5 ze dne 6. září 2006, č. j. 14150/06-1776-31, který nevyhověl námitkám stěžovatelky proti opatření Celního úřadu Praha D5 o zajištění a vydání zboží ze dne 25. srpna 2006, č. j. 13637-03/06-1776-31. Napadeným opatřením Celního úřadu Praha D5 bylo podle § 23c zákona o ochraně spotřebitele zajištěno v provozovně stěžovatelky zboží (blíže specifikované boty) nabízené k prodeji, u něhož bylo zjištěno, že porušuje práva duševního vlastnictví. Zajištěné zboží bylo uskladněno mimo dosah stěžovatelky v celním skladu.
Stěžovatelka podala proti napadeným rozhodnutím žalobu podle § 65 odst. 1 s. ř. s., o jejíž přípustnosti si vzhledem k předběžné povaze správních rozhodnutí není jistá. Avšak ani Ústavní soud nemůže v daném okamžiku předjímat rozhodnutí správního soudu, neboť v opačném případě by zasáhl do kompetencí správního soudnictví.
Proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka ještě nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Jedná se tedy o ústavní stížnost nepřípustnou (§ 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.].
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, dalšími námitkami stěžovatelky se nemohl zabývat, neboť argumentace judikaturou Ústavního soudu nebyla v souzené věci shledána případnou.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť není dotčeno její právo na náhradu škody způsobené event. nezákonným rozhodnutím. Jestliže se v následujícím správním řízení prokáže, že se nejedná o výrobky nebo zboží porušující některá práva duševního vlastnictví, bude opatření o zajištění výrobků nebo zboží zrušeno. Znamená to, že při zrušení opatření je autoritativně zjištěno, že tu nebyly od počátku podmínky pro uložení tohoto opatření a že tedy bylo uloženo nezákonně. Stěžovatelce by v takovém případě vzniklo právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20 února 2007
Vojen Gűttler
soudce zpravodaj